Z historie Mensy International I.

Začátky

Rok 1945 byl z mnoha pohledů významným rokem. Skončila II. světová válka, v Japonsku se dvěma obrovskými výbuchy začal atomový věk, zemřeli Roosevelt a Hitler, vítěz Churchill prohrál volby, na Jaltě se vytvořily obrysy poválečného světa, vznikly OSN a Liga arabských států, ve Francii se dostal k moci De Gaulle, v Jugoslávii Tito, Cionist začal boj za vytvoření státu Izrael a jednoho teplého srpnového dne se jeden mladý anglický vysokoškolák ve vlaku spřátelil s vousatým australským obchodníkem v středních letech. Toto setkání vedlo ke vzniku Mensy.

Anglický vysokoškolák se jmenoval Lionel Ware. Původně získal doktorát z biologie v Londýně, potom pokračoval ve studiích v Oxfordu, později získal řadu kvalifikací v oboru přírodních věd a práva a stal se z něho úspěšný praktický právník. Australan se jmenoval Roland Berrill. Také on skončil práva, ale nikdy je nepraktikoval - na začátku příběhu mu bylo již 49 roků. Tito dva muži se seznámili ve vlaku, potom se začali pravidelně scházet, až přišel další významný den: 11. března 1946 v Oxfordu Ware probral s Berrillem Cattellův inteligenční test, potom mu oznámil, že má pozoruhodně vysoký inteligenční kvocient. Toto v Berrillovi zanechalo hluboký dojem a zanedlouho se dopracovali k myšlence vytvoření klubu lidí s vysokým IQ. Ke skutečnému založení Mensy došlo 1. října 1946 v Oxfordu. Založení obsahovalo prozaický akt - Berrill odnesl první brožurku Mensy do tiskárny.

Zakládající otcové

Kdo ve skutečnosti navrhl založení Mensy, je zahaleno určitou nejistotou. Máme tři hlavní protagonisty: Ware, skutečný zakladatel Berrill a sir Cyril Burt, profesor psychologie londýnské univerzity, pozdější ředitel britské Mensy. Někde mezi nimi se zrodila základní myšlenka založení Mensy. Na podzim 1945 měl Burt v rádiu sérii přednášek a údajně v jedné z nich vyslovil tuto myšlenku on. Prvních 22 let byla uznávána tato verze, než v roce 1968 nový redaktor časopisu Mensy v jednom ze článků chybně (jak později uznal) označil za zakladatele Wareho. Potom uveřejnili opravu a Ware jako útěchu dostal post místopředsedy. První písemný návrh na založení klubu pro lidi s vysokým IQ pochází z pera Berrilla, v dopise napsaném Waremu. Ale Ware tvrdil, že návrh pochází od něho a Berrill mu jen odpovídal. Později, v roce 1982, na základě tohoto mezinárodní výbor Mensy na zasedání v Torontu oficiálně uznal, že Ware je „pramenem a zdrojem“ (fons et origo) Mensy, jak to stojí na dopisních papírech Mensy. Tehdy již Berrill ani Burt nežili.

Odkud pochází název Mensa? Berrill původně navrhoval název „The High IQ Club“ a měsíčník klubu se měl jmenovat Mens (latinsky „rozum“). Ware ho ale upozornil, že se to dá lehko splést s jedněmi z tehdejších novin pro muže. Tehdy se Berrill rozhodl, že klub dostane název Mensa (latinsky „stůl“) a noviny „Mensa Magazine“. Řekl, že částečně proto, že Mensa musí být „společností kulatého stolu“, kde není nikdo nadřazený, a proto, že název připomíná latinské přísloví „Mens sana in corpore sano“.

Feudální rodina

Ta Mensa, kterou Berrill, Burt a Ware vymysleli a potom Berrill realizoval, se ani zdaleka nepodobala dnešní. Pět let po jejím založení jí již hrozil zánik, Berrill i Ware se k ní obrátili zády. Organizace se začala vzmáhat až v roce 1953, kdy se do jejího čela dostal Victor Serebriakoff a vydal se cestou vzhůru, zcela jinou. Berrill chtěl vytvořit v pravém slova smyslu aristokratickou společnost, takové malé království anebo velkou feudální rodinu, jejímž by byl patriarchou. V Berrillově Mense byla ještě také královna, která byla nositelkou titulu „Corps d’esprit“ a byla volena výhradně na základě své krásy. Berrill se moc o demokracii nestaral: základní pravidla dávala veškerou moc do rukou tajemníkovi (Berrill) a pokladníkovi, kterého jmenoval tajemník. O volbách a nějakém výboru nemohlo být ani řeči. Berrill byl i tak dost autokratický člověk a svoje často podivné názory v tisku prezentoval jako názory Mensy jako organizace. Je pravda, že v jistém smyslu to neměl těžké, protože všechny výdaje Mensy kryl z vlastní kapsy.

Podle Berrillových představ měla Mensa dosáhnout počtu 600 členů a potom se její brány měly uzavřít. Organizace by nefungovala v rámci široké veřejnosti, ale spíše v pozadí s takovou funkcí, že jako společnost vysoce inteligentních, na vědeckém - tedy objektivním - základě vybraných lidí, může svým nestranným názorem pomáhat vládě při vynášení rozhodnutí. Berrill vyhledal i vedoucí osobnosti, ministry, ale byl odmítnut.

Za Berrillových dob vzniklo také několik institutů Mensy, které, ač ve změněné podobě, přežily až dodnes. Jedním z nich je i Valné shromáždění. První se konalo v listopadu 1948 a mělo něco přes 60 účastníků. (Dnes jsou už i taková valná shromáždění, například v USA, kterých se zúčastňuje 1200 členů.) Druhým institutem je seznam členů se jmény, adresami a zájmy. Podobný seznam se vydává v každé zemi až do té doby, dokud to nepřináší finanční těžkosti kvůli vysokému počtu členů. Třetím institutem byla slavnostní večeře konaná jednou za měsíc, kterou pod názvem „Prezidentská večeře“ v roce 1980 v Londýně znovu zavedli.

Odznaky a barvy

Berrillovskou tradicí je také malý odznak, pomocí něhož se členové mohou poznat, i když i toto původně Berrill zamýšlel trochu jinak. Původně si představoval, že si každý člen přišije na šaty na nějaké nenápadné místo žlutý knoflík. Tato představa byla samozřejmě nefunkční, ale její dědictví přežilo. V roce 1959 na návrh Victora Serebriakoffa se stal poznávacím znamením žlutý špendlík. Toto bylo odznakem Mensy deset let, starší členové ho nosili dokonce i později. Dnešní odznak Mensy vznikl o hodně později. První publikace Mensy byly zdobené zvláštní kresbou: tři muži v maskách a pláštích se špičatou čepicí na hlavě, nechtěně připomínající Ku-Klux-Klan, ačkoliv Berrill nebyl ani trochu rasistou. (Byl dokonce překvapen, když na jednom z prvních zasedání jeden ze členů přednesl oficiální návrh nenabízet členství „černým lidem“. Nastalo hrobové ticho, a potom někdo navrhl malou změnu v textu: nechť je v textu místo „černých lidí“ formulace „zelení lidé se žlutými proužky“, přítomní pouze s jedním hlasem proti tuto změnu přijali a dodnes by toto bylo platným pravidlem britské Mensy, kdyby se nebyla ztratila zápisnice.)

Tisíciny a setiny

Klub se rozrůstal velmi pomalu. Na jaře 1947 měl pouze 14 členů, všichni to byli Berrillovi a Wareovi příbuzní, známí a přátelé. Za testy nemuseli platit, přesto se nejnákladnější část - nábor členů - financovala z Berrillových peněz. Obzvláště nákladné to bylo proto, že na jednoho úspěšného člověka připadalo deset neúspěšných. Základem přijetí byl Cattellův test vysoké úrovně pro dospělé a kritériem přijetí byl počet bodů nad 155. Kvůli chybě ve výpočtu, kterou udělal Burt, si mysleli, že této úrovně může dosáhnout jen jeden člověk ze tří tisíc, čili 0,033 %! Později se ukázalo, že je to jeden ze sta, čili horní jedno procento. Tyto výsledky pocházely z nekontrolovaných testů, v roce 1958 se ukázalo, že v kontrolovaných testech je poměr jiný: ti, kteří v nekontrolovaných testech dosáhli výsledek nad 99 %, dosáhli v kontrolovaných testech výsledek pouze nad 98 %. Takto se „historicky“ vyvinulo dosáhnutí výsledku nad 98 % v kontrolovaných testech jako kritérium přijetí do Mensy.

Roky úpadku

Berrill byl čím dál nepopulárnějším v očích členů a v Mense nastala úplná pasivita. Členská základna rostla jen pomalu: v roce 1951 bylo členů 242 (z toho 47 žen), v roce 1952 to bylo 325. V tomto roce se stalo, že Berrilla znudil nezájem, odvrátil se od svého výtvoru, vzdal se funkce tajemníka a předal svou funkci Josephu Wilsonovi. Potom chodil na schůze stále řidčeji. Wilson byl duchaplný, vzdělaný, měl rád umění, měl jemnou duši a byl v podstatě pasívně založeným skotským gentlemanem, který ještě dva roky pokračoval v Berrillových tradicích. Nárůst členstva prakticky ustal a členská základna se postupně zmenšovala, dokud nakonec z celé Mensy nezůstala pouze jednou měsíčně večeře malé skupiny. V roce 1953 měla Mensa už pouhých 120 členů a její majetek byl 25(!) liber. Wilson prohlásil, že kvůli svým povinnostem již nemůže dále zastávat post tajemníka, a odevzdal své křeslu Victoru Serebriakoffovi. Tím začalo období praktických reforem.

Praktické reformy

V roce 1953 bylo úlohou Victora Serebriakoffa jen vyhledávat potenciální členy Mensy, ale později tato jeho činnost přerostla v jiné, významnější poslání. Funkce, kterou vzal na svá bedra, mu na sebevědomí nepřidala. Byl deprimován z nízkého počtu členů (většinou apatických) a také z ekonomické situace organizace - hotovost přece činila pouze 25 liber. V současnosti je stav jiný a Victor Serebriakoff může být hrdý mj. i na to, že roční čistý zisk Mensy International činí přes 2,5 miliónu liber. Na počátku Victor Serebriakoff uveřejňoval malé inzeráty pro upoutání pozornosti lidí, o kterých předpokládal, že budou mít zájem o zjištění vlastního IQ. Všichni, kteří reagovali na tyto výzvy, dostali brožurku. Tyto brožurky původně sestavoval Berrill, ale Victor Serebriakoff zcela vypustil jeho bohémský styl, a tím je zpřístupnil širokým masám. Burt jako první přišel s myšlenkou použít názory té části společnosti, jejíž inteligence přesahuje průměr, a konfrontovat je s názory zbytku. Hlavním cílem této myšlenky bylo zjistit, nakolik se názory jedné skupiny liší od názorů té druhé. I tato idea byla zahrnuta v brožurce, kterou Mensa publikovala.

Na začátku nebyla vůbec řeč o tom, že by se Mensa stala nějakou vedoucí organizací, sdružující lidi s vysokým IQ. Jedním z důvodů byly mimo jiné i negativní zkušenosti z minulosti, kdy Berrill vydával svoje názory za názory celé Mensy. Victor Serebriakoff se bál jakékoli centralizace, a proto se rozhodl pro formu jakéhosi fóra, ve kterém by účastníci mohli diskutovat o svých názorech. Mensu si představoval jako apolitickou organizaci bez příslušnosti k jakékoli společenské vrstvě nebo náboženství, organizaci, ve které by nebyly rozdíly mezi bílými a černými. Tyto požadavky jsou striktně dodržovány i v současnosti. Kampaň, kterou Victor Serebriakoff rozběhl, byla stále úspěšnější. Mezitím se mu podařilo sdružit kolem sebe lidi, kteří, ačkoliv nebyli zaníceni pro tuto myšlenku, přece pomáhali tento nápad realizovat. Jak říká jeden z Victorových citátů: "Tato malá skupina lidí prošla určitým vývojem a stala se z ní organizace se všemi chybami a přednostmi." Tato forma byla předchůdkyní dnešní struktury Mensy. Jak Victor Serebriakoff dále říká: „Měl jsem radost z toho, že jsem mohl uskutečnit sny, plány a myšlenky, o kterých mě každý přesvědčoval, že jsou bláznivé a utopické. Nakonec mi řekli, abych za nimi nechodil s pláčem, když to nevyjde."

Testy a platby

Správní rada se rozhodla, že testování se nebude uskutečňovat zadarmo. Lidé, kteří se zajímali o svoje IQ, museli zaplatit poplatek, který pokryl náklady s testováním spojené. V tomto období ještě testování nemělo koordinovanou formu, probíhalo individuálně. Prostřednictvím pošty dostali účastníci úlohy, které doma vyřešili. Jednou ze základních zásad práce Mensy, dalo by se říci, že tou nejdůležitější, se stal požadavek nevýdělečné činnosti. Vedoucí osobnosti Mensy se shodly v tom, že cílem Mensy není obohatit se na úkor jiných, ale pouze pokrýt náklady spojené s testováním a ostatními aktivitami organizace. Mensa jako čistě příspěvková organizace získává i v současnosti svoje finance především prostřednictvím sponzorů. Pracovníci Mensy vykonávají svoji činnost dobrovolně, bez nároků na finanční odměnu. Samozřejmě, Mensa má i placené pracovníky, ti však nejsou jejími členy.

Později se vytvořila skupina pracovníků, jejíž hlavní úlohou bylo dozírat na hladký průběh testování a vykonávat ostatní rutinní činnosti s ním spojené. Radikální změna ve způsobu testování nastala v roce 1958, kdy Dr. Bob Green přišel s myšlenkou testování pod kontrolou a s časovým omezením. Jeho názory vycházely z toho, že při individuálním řešení testů v domácích podmínkách může docházet k podvodům. V letech 1955-1956 se začaly výrazně projevovat společenské aktivity Mensy. Byly pořádány různé, často vícedenní akce pro členy. Postupně se začaly vytvářet místní skupiny, jejichž existence je v současnosti samozřejmostí.

Na výročním sjezdu, který se konal v roce 1956, se do struktury Mensy začal vnášet nový prvek. Byla jím demokracie, která je i dnes jednou z nejdůležitějších zásad této organizace. Na tomto sjezdu se také právně potvrdilo postavení jednotlivých členů správní rady. Rok 1957 je charakteristický bouřlivou vlnou zájmu o členství v Mense. V průběhu tohoto roku dosáhl počet testování závratného čísla - rovných tisíc. Popularita Mensy se neomezila jen na Evropu, ale zasáhla také zámořské oblasti. Tímto se z Mensy stala celosvětová organizace.

Veřejnost

V tomto období se Victor Serebriakoff začal sporadicky objevovat i na televizních obrazovkách. Jeho vystoupení opět aktivovala zájem širokých mas o testování. Jak říká Victor Serebriakoff: "Podle mě existují tři druhy veřejnosti. Veřejnost velmi dobrá, veřejnost dobrá a veřejnost špatná. Velmi dobrá veřejnost je taková veřejnost, která člověka nechá na pokoji, dobrá je ta, která do člověka rýpe a špatná je ta, která vůbec není." Od roku 1956 žije Mensa v duchu této myšlenky. V roce 1956 začala tradice každoročních přednášek, na kterých přednášely významné osobnosti společenského, kulturního i vědeckého života společnosti. V roce 1956 to byl profesor Philip Vernon, v roce 1957 Stanislav Andreski a v roce 1958 Sir Cyril Burt, kterého později požádali, aby se stal předsedou Mensy. Tato tradice se však začátkem sedmdesátých let, kdy došlo ke změnám struktury Mensy a Victor Serebriakoff se stal předsedou Mensy, porušila. K jejímu obnovení došlo až v roce 1984. Rok 1958 byl též zrodem jedné z dalších aktivit Mensy. Byly to takzvané Thinkin setkání. Tady, v příjemném prostředí, probíhaly bouřlivé diskuse o různých zajímavých tématech. Kromě pravidelných setkání se pozornost Mensy soustředila i na vydávání různých periodik. Na počátku to byl Berrill, který jako první přišel s představou klubového časopisu. Vydal tři čísla, ale pak se musel pro malou popularitu této myšlenky vzdát. Dlouho se nic nedělo, až o několik roků později se objevil předchůdce současných periodik Mensy - Mensa Correspondance.

Profesionalita

V roce 1959 se začala rýsovat určitá struktura ve způsobu testování. Testování uskutečňovali profesionální psychologové, kteří později vytvořili jeden samostatný celek, když soustředili svoji pozornost hlavně na tuto aktivitu. V prostorách, které si pronajali, uskutečňovali testování a testy potom odborně vyhodnocovali. Jména těch, kteří vyhověli podmínkám členství v Mense, poskytli samotné mateřské organizaci. Ti, kteří testováním neprošli, se stali pro Mensu nezajímavými.

V roce 1960, kdy jedna z nejvýznamnějších kapacit psychologie, Sir Cyril Burt, získala čestný titul předsedy Mensy, rozptýlily se vůči této organizaci i ty největší pochybnosti v řadách odborníků.

Mezinárodní aktivity

Z hlediska mezinárodních aktivit se za nejdůležitější považuje rok 1960. V tomto roce došlo k rozšíření aktivit Mensy i do Austrálie. Co se týče USA, i zde se začal rozvíjet zájem o členství v Mense. Poté, co se v The Village Voice a později v New York Times objevily články o Mense, uskutečnilo se první významnější setkání Mensy mimo Velkou Británii. V roce 1961, kdy počet členů Mensy dosáhl čísla 1550, nastal určitý rozpor v názorech na to, zda se mají v jednotlivých státech vytvořit samostatné organizace, anebo zda se má vytvořit jedno velké mezinárodní sdružení.