Ohlasy a reakce na Podzimní setkání Mensy ČR v Ústí nad Labem 2017

Jan Gruber: Ohlédnutí účastníka

Hana Kotinová: Neslyšící Alenka z Ústí

Tomáš Kubeš: Podzimní celostátní setkání Mensy v Ústí nad Labem aneb elegie o mé první a poslední zkušenosti s bydlením na internátu

Eva Marie Tobiášová: Já a setkání v Ústí

 

Ohlédnutí účastníka

Vzpomínky na Ústí ještě nevybledly ani v tak zchátralé paměti jako je ta moje, tak je – především pro ty, kteří hlavní podzimní akci Mensy vynechali – zkusím rychle vysypat do textu; odpusťte mi určitou syrovost.

Počet účastníků byl sice významně menší než na rekordním minulém setkání, ale přesto patřil k největším v historii. Organizátoři se s tím popasovali s invencí hodnou mensanské tradice.

Potřebnou kapacitu lůžek zajistili v místním domově mládeže. Ten mi připomněl dobu mých studií (80. léta minulého století), zejména dveře, které nešly zavřít (chybějící střelka u kliky), a výtah, ve kterém jsou cestující baveni otázkou, zda se rozjede (díky vadnému systému ověřování povolené zátěže). Tím nechci naznačovat nějakou špatnou kvalitu ubytování, naopak, na studentské koleje mám podstatně horší vzpomínky, ale penzion to tedy nebyl. Zato stravování bylo na jedničku, za nabídku ve snídaňovém bufetu by se nemusel stydět ani přímořský hotel vyšší kategorie.

Po příjezdu každý dostal hezkou a praktickou taštičku na zip, která obsahovala všechny klíčové informace a propisku se symbolem setkání (cenná ovšem zejména pro lidi, co jako já ztratí vlastní tužku hned první večer). Moje bídná paměť zajásala, když jsem mezi těmi složenými papíry v taštičce našel i podrobné údaje právě o mých exkurzích, a to i s informacemi o dopravě, včetně vhodných linek MHD i s časy odjezdů a názvy koncových stanic! A ústecká hromadná doprava se ukázala jako kvalitní, tedy rychlá a spolehlivá. Záhy jsem poznal, že mé obavy ohledně krátkých časů na přesuny mezi lokalitami se nenaplnily.

Počet exkurzí byl tak veliký, že lítostivý pocit ztráty (když se kvůli jedné zajímavé akci nemůžete zúčastnit jiné, stejně lákavé) byl potlačen díky námaze při poctivém výběru kombinace té nejlepší pětiny, která se dala stihnout. A výběr byl pestrý, vybrat si mohl opravdu každý.

Nevýhodou ubytovacího komplexu pro naše Setkání byla skladba společenských prostor. Kapacita jídelny překvapivě (důvody se budu zabývat v jiném článku) stačila i na večerní program, ale byla z provozních důvodů uzavřena zrovna v časech, kdy byla v harmonogramu dne nějaká mezírka (asi to nebyla náhoda). Oceňuji organizátory i za ně, ale je to stále málo. Kdo si chce něco zahrát nebo jen tak poklábosit, potřebuje čas i místo, kde bývá víc lidí. V jídelně to šlo jen krátce po večeři a pak po skončení organizovaných soutěží po 22h. Před večeří a po 23h se možnosti prostoru na skupinové činnosti smrskly na pár místností s kapacitou kolem 10 lidí, případně jednu větší s asi 5 stoly. Tento hendikep by se dal vyrovnat jen zvýšenou informovaností mezi účastníky a také pečlivým harmonogramem (co, kdy, kde). Ani jedno moc nefungovalo, program se dostával do skluzu a setkávat se příliš nedařilo. Doplatily na to zejména individuální soutěže, kterých bylo rozumné množství, ale účast spíše slabší. Mrzelo to jistě nejen mě, protože všechny soutěže, o kterých jsem se dověděl, se mi líbily.

Ostatně ani týmové soutěže nepostrádaly vtip a neotřelý přístup, byť zrovna scénická tvorba patří na setkáních ke starším tradicím. Namátkou bych jmenoval jednu z prvních: členové týmu měli ve hře Shit head (nebo v jiné karetní hře) vyhrát co nejvíce „peněz“ jiných týmů. Častý motiv karet – odvozený stejně jako králičí logo od tématu setkání, tedy Alenka v říši divů – se mi jevil jako vtipný a přitom funkční.

K bojovce se jistě vyjádří jiní účastníci, za sebe dodám jen povzdech: šifry a některé úkoly byly podle mne těžké, náš tým vyřešil snad jen dvě, ale řešení většiny zbývajících jsme uhodli s pomocí mapy Ústí a seznamu jeho ulic.

Na většině setkání je plánován nějaký program (mimo vyhodnocení) i na dopoledne posledního dne, ale umístit tam výraznou týmovou soutěž, která může změnit pořadí, to snad ještě nenapadlo nikoho. Ale nevadilo to, týmy se většinou sešly v hojném počtu (relativně, ale to je také na jinou úvahu).

Co mi vadilo, byla určitá nedotaženost v pravidlech nebo zadání, a to nejen v té poslední soutěži (luštění tajenky v doplňovačce). Třeba individuálka Skládání puzzle (12 různých obrázků, každý rozstříhaný na 36 čtverečků). Přidělování dílků účastníkům exkurzí považuji za geniální propojení zábavně poznávací části setkání se soutěživotvořivou atmosférou, kterou by (aspoň podle mne) mělo každé mensovní setkání mít. Ale nezdařilo se, pravděpodobně špatným propočtem (na exkurzích mohl jedinec získat maximálně 15 dílků) a neurčitým zadáním (ala „složte, co půjde“). Většina dílků zůstala nerozdána, pak se nějak vydala k dispozici všem, ale obrázky se pokoušelo slepit jen minimum lidí (viděl bych to tak do 10, včetně dětí).

Pořádat setkání je těžká práce, všichni účastníci jsou za ni organizátorům vděčni. A vysoký zájem o účast na každém dalším setkání znamená, že celkový dojem z těch dosavadních je velmi pozitivní. Hlavní je atmosféra a pro mne je důležité, aby byla mensovní (pojem, který nemá obecnou definici, a ani moje osobní není přesná). Z tohoto úhlu se mi zde zmiňované nedostatky jeví jako nepodstatné. Velkou károvou čtyřku vezmu s sebou na další setkání, abych na ni získal chybějící podpisy členů našeho týmu. Prý jsme byli druzí, to je životní úspěch!