Ohlasy a reakce na Jarní setkání Mensy ČR v Zaječí 2018

Hanka Mičicová: "Nejtěžší šifry byly zjevně ty, které nikdo ani nezaznamenal"

Marta Kubánková: "Mohli jsme čilí a spokojení ukojit své hráčské vášně. Navíc s číší kvalitního vína v ruce"

Ivan Chocenský: Jak jsem si zaječel (aneb ještě jedna individuální z jarního setkání)

 

"Nejtěžší šifry byly zjevně ty, které nikdo ani nezaznamenal"

Letošní jarní setkání konané v nádherném prostředí Vinařství U Kapličky jsme si opravdu užili. Počasí bylo objednané (i když se nejspíš zapomnělo na vítr) a i cesta přes celou republiku docela rychle utekla. Přestože bylo tentokrát ubytování i strava o něco dražší, než je dlouhodobý průměr z dřívějších setkání, nedá se říci, že by člověk neobdržel adekvátní služby. Ubytování bylo parádní a jídlo bylo přímo skvělé (to podpoří navíc i fakt, že se mě tchán, kterého jsme v mezičase na Moravě stihli navštívit, ptal, v kolikátém měsíci těhotenství už jsem... a ono to bylo hodinu po snídani). Víno teklo proudem a degustace vín ve vinných sklepech a komentovaná prohlídka zdejšího vinařství jistě nejen ve mně probudily hlubší zájem o tento lahodný mok. Možná bylo exkurzí méně, ale i tak by měl člověk celý den co dělat, kdyby je chtěl v klidu stihnout všechny. My jsme si vybrali Archeopark Pavlov a Dietrichsteinskou hrobku v Mikulově. Obě prohlídky jsme doplnili o pěší výlety po okolí, dobré jídlo v místních restauracích a návštěvy našich moravských příbuzných, které nemáme šanci vidět tak často, jak bychom chtěli. Týmová hra na stanovištích v areálu vinařství byla vyloženě povedená a s chutí se zapojili všichni členové našeho družstva. Trasa bojovky tentokrát snad musela vyhovovat téměř každému, neboť byla zdolatelná po celé délce i s kočárkem, měla příjemnou délku, takže neprotestoval ani náš Filípek, a šifry pokrývaly skutečně celou škálu obtížnosti; nejtěžší byly zjevně ty, které nikdo ani nezaznamenal (jako podtržení nápisů na listech s úkoly), a to se opravdu povede málokdy. Co se týče například lentilek, tak jsme je poctivě vysypali, roztřídili, spočítali a nakonec snědli, ano, všimli jsme si i toho jedináčka zeleného, ale že bychom to někam psali, to už nás organizátorský tým trochu přecenil. Po večerech bylo dost času na seznamování a hraní nejrůznějších her, individuální soutěže byly pestré a nijak zdlouhavé a kdo neměl zájem ani o jedno, vždycky mohl posedět se skleničkou něčeho dobrého u stále otevřeného baru, nebo na příjemné venkovní terase. Jsem ráda, že bylo letošní jarní setkání zase trochu jiné než ta předchozí, protože jen tak lze vyhovět pokaždé jinému vzorku stále rostoucí skupiny českých mensanů a poznat nová místa, věci, lidi, hry, vína...

Díky, organizátoři!

 

"Mohli jsme čilí a spokojení ukojit své hráčské vášně. Navíc s číší kvalitního vína v ruce"

Letošní jarní celostátní setkání v Zaječí se neslo v duchu hesla „Pohoda“ a nutno říci, že organizátoři to, co již mnozí před nimi proklamovali a slibovali, konečně opravdu dodrželi a konečně to byla pohoda, jak má být. Alespoň tedy tak, jak to cítím já.

A protože několik mých kamarádů a kamarádek tentokrát nepřijelo, ráda bych se podělila o dojmy a důvody, proč to pohoda byla.

Když pominu to, že část programu jsem si opět připravila vlastní (nezávislý na organizátorech) a téměř jeden celý den strávila s bratrem, který žije v jedné z dalších nedalekých vinařských obcí, a druhý den strávila dámskou jízdou s Alčou a Janou po okolních pamětihodnostech a přírodních krásách, kterých opravdu tento kraj nabízí bezpočet, včetně přilehlých „cizích zemí“, zůstala ještě spousta prostoru pro organizátory a realizace jejich programu.

Jako „mazák“, který nevyužívá vše, co se nabízí, nemohu posoudit, jakým způsobem byly zorganizovány exkurze, kterých nebylo přespříliš a byly vedeny spíše v duchu procházek po městech, zámcích a parcích, ale věřím, že ku spokojenosti těch, kteří je využili, a uznávám, že speciálně pro nováčky je určitý „připravený program“ dobrý.

My jsme si z okolních krás vybraly Pavlov, Mikulov a Valtice (včetně přilehlého areálu) a výlet zakončily pokořením soutoku Moravy a Dyje. Trojmezí jsme navštívily z rakouské strany a domů se vrátily přes Slovensko. Jiné skupiny jiné dny atakovaly soutok ze strany slovenské, a navíc ho překonaly i plavmo.

Proč se mi tedy na setkání tolik líbilo? Snad poprvé se stalo, že jsme už v osm večer mohli zasednout k oblíbeným hrám a nikdo nás „neobtěžoval“ programem. Minimální počet individuálních i týmových soutěží, když byly, byly vydařené, vtipné, krátké, úderné. Neunavující. Skutečně čilí a spokojení jsme mohli ukojit své hráčské vášně. Navíc s číší kvalitního vína v ruce.

Připojím výčet dalších pozitiv. Prostředí společných prostor bylo úžasně příjemné, spousta prostoru, velké množství světla, vlídný a profesionální personál ochotný trávit s námi čas, i když konzumace nebyla obzvlášť výmluvná. Úroveň přípravy jídla a stolování byla nadstandardní, snídaně královské. Kvalitu večeří z vlastní zkušenosti ohodnotit nemohu, ale pohledem lákaly a očití konzumenti byli nadšeni. Ubytování bylo na úrovni, ale diferencované. Konkrétně náš pokoj mi připadal přehnaně drahý, když uvážím, že šlo o tmavě hnědou kobku s jedním malým oknem na severní straně, s rámusícími bagry za ním (otřásal se strop i podlaha) a prostou úložných prostor na oblečení a osobní věci. Jedinou šatní skříň s ramínky jsme neměly čím zaplnit, když jsme sekce Outdoor. Viděla jsem ale i pěkné pokoje. Škoda, že v nich bydlel někdo jiný. Na druhou stranu, do pokoje chodíme pouze spát.

Všechno plynulo tak nějak přirozeně, samovolně, jako by s tím nikdo neměl ani žádnou práci, jako dobře namazaný stroj. Za touto iluzí však jistě stojí hodiny a hodiny přípravy a úsilí organizátorů, aby všechno vypadalo hladce, nenuceně a bezproblémově.

I pondělní bojovka slibovala pohodovou procházku mezi vinohrady, nezávislou na ničem, pouze na naší chuti dělat to či ono tehdy či ondy. Nebýt ovšem zapeklitých úkolů (Karle!), které zbytečně svým počtem i náročností pohodu narušily a v některých vyvolávaly až mindráky. Nutno ovšem říct, že nad některými jsme se i pobavili.

Když k tomu všemu přičteme ještě počasí, které po celou dobu bylo více než ukázkové, není organizátorům co vytknout.

 

Jak jsem si zaječel (aneb ještě jedna individuální z jarního setkání)

(...)

Ráno mi došla slova spoluspícího: „Ale já budu chodit spát pozdě.“ (A já budu krmit hrocha.) „To mi nevadí.“ „A budu si vodit návštěvy.“ „To mi nevadí.“ „Dámské!“ „Jako až do postele?“ „Taky.“ (S cizí ženou v cizím pokoji?) „Tak to by snad byla lepší ta manželská vedle...“ a vida, že dobrá rada nepadla na úrodnou půdu, pro jistotu jsem autoval: „Já budu chodit po špičkách.“ (Vlk taky sliboval.) Nu což, dotknuto, hráno. Zbývalo se jen pomodlit, že ho/je nebude moje vstávání rušit.

A hurá na Zaječí a přilehlé vršky. Místní pověst praví, že Dalibor dal i bor. Takže se nabízelo začít od něho. 262 metrů nad mořem. Bez houslí, zato v Týmu nevěsty. Svatební kytice nebo slunečný hrob? Lepší malý sedlák v hrsti nežli velký na střeše. Sorry jako, Andulko Plíšková. Odcházím bez klobouku po vinici bos. Ocelový Maják a 105 schodů do nebe.

(...)

Až na snídani před bojovkou mi došlo, že ZAJEČÍ není od slova „ječet“ (trvale), ale od slova „zaječet“ (jednorázově). Takže to vypadá spíš na nějakou stezku odvahy (měl jsem se porozhlédnout po místních hřbitovech). Jo, pozdě bycha honit. Karty už byly rozdány. Nezbývalo, než jich zvednout a trumfovati. Šifra mistra Karla vedla nás znovu na vinice. „Hledej, Šmudlo!“ volala bujná poprsí žen od révových kmínků. Skácel Mikulášek přítluckou horu (293 metrů nad mořem). Toto je odbočka ke květinovému kameni do Rakvic a tam zas je možno, za dobré viditelnosti, spatřit karabiny. Jsem trubka. Nepropátral jsem penál, přehlédl zebru, neprokoukl trajektorie míčů, a ještě ke všemu opakovaně volal „Nehru! Nehru!“ Na to (ne)stačí logika. A někdy nestačí ani celé odpoledne...

Za to moudrost předků praví: In vino veritas. Nalijme si tedy čistého. Teď se ukáže, kdo se díval a poslouchal a kdo jen zevloval. Malleus maleficarum. Až do rána bílého... Nebo červeného. Malleus mensus. Tož si stvořme aspoň malého Frankensteina. Skončil den čtvrtý, a tak začala čtvrtá noc.

Ráno raníčko, sotva vykouklo sluníčko, bývalá panna ulehla. A synek vstal, sbalil se a do zaječích vzal. Nic v dobrym, nic ve zlym, to jen ranní ptáče dál doskáče. Třeba takový zlatý slavík, když v devět ráno probouzí Zaječany z místního rozhlasu „...kávu si osladím o trochu víc...“ a „...v 10 až 10:30 se na návsi bude prodávat uzený bok, uzené maso a jiné uzeniny...“ Jede sem starej Krkovička. Anebo že by přece jen doktor Jackson? Kruh se uzavřel a já mazal k domovu až se asfalt prášil.

(...)

PS.: V textu je skryto skoro 50 (?) přímých, upravených či zkomolených citací, narážek a odkazů na (nejen) českou pop-kulturní scénu. Kdo je, děcka, najde všecka, má u mne lahvinku z habánských sklepů... A jako bonus jsou tam taky tři předsedové Mensy.