Geovýprava kolem Ostopovic a Nebovid u Brna z pohledu ospalce


Soňa Soník Zbytowská

 

Tato akce byla naplánovaná dlouho dopředu, takže je jasné, jak moc jsem se na ni den ode dne víc a víc těšila. Na kešky mě Pavel Terber (kdo jiný taky, že jo) navedl už dříve a aktivně sbírám od půlky prosince minulého roku. Žádná sláva to není, ale o tom povídat nechci.
Na této výpravě naším hlavním cílem byla keška s názvem Ne každý netopýr je batman (GC4ZMRD), má první T5 – terén pět hvězdiček z pěti, u níž je potřeba skoro vždy nějaké vybavení navíc, v našem případě žebřík. Pavel měl mě a spoluvýpravkyni Markétu vyzvednout na nádraží v Brně kolem sedmé ráno. A zatímco Pavel vyzvedával, já spinkala doma v posteli pod teplou peřinkou. Budík o půl šesté jsem nevědomky vypla a spala dál. Takže když mi Pavel volal, kde jsem, jeho volání mě samozřejmě probudilo. Ještě nikdy se mi nepovedlo se tak rychle vyhrabat z postele, vysprchovat se a najít si bus do Nebovid
Myslím, že je hlavní, že jsem dojela než to, jak. Pak nastalo hledání zbytku naší výpravy. Byla jsem vděčná, že jsem na cestu přes pole nechala svoje krásné zimní botky na podpatku doma. Po nešťastném volání Pavlovi zjišťuji, že jsem na druhé straně náspu, než je on. Nepřekvapuje mě to. Až když mě konečně našel, tak jsem samozřejmě musela jít k němu tou nejkřovinatější a nejhorší cestou. (No jo, když si plete levá-pravá, tak k tomu dojde hned ;-). Aspoň jsme mohli vyrazit ke krabičce v tunelu. I s veleodvážnýma dětma Počarovských, které se této záchranné akce s nadšením také zúčasnily. Pozn Pavel Terber)
Naše výprava poté šťastně pokračovala dál už konečně v počtu 5 velkých účastníků a 2 menších. Cestou se mi samozřejmě dostalo vyprávění, kolik kešek beze mě stačili posbírat. Doopravdy nemám ráda svůj budík.
Když jsme stačili trochu promrznout a probahnit se k pár krabičkám nejen přes ty příšerné svahy, kopce, pole, ale i bažiny, dostala se nám před nos malá restaurace. Tam jsme se nabaštili, zasmáli, povykládali si a lovilo se dál. Po silnici (konečně změna) jsme se dostali k místu, kde si naše výprava nechala auta. Cestou jsme stihli sesbírat, tuším, dvě krabičky a také vytlačit z bahna teréňák našich spoluvýpravníků. Pak už se jelo na tu naši vytouženou T5, na netopýra.
Najít ho nebyl problém, byl v jednom z oblouků po zbytcích Hitlerovy dálnice. Ale ta výška. Tak jsme vzali žebřík, který Pavel vezl celou dobu na autě. Žebřík v podobě písmena Á byl krátký, v podobě písmena I se zase nedal o nic opřít. Takže zbývaly dvě možnosti. Vykašlat se na to, což nepřichází v úvahu, nebo jeden poleze a zbytek bude držet žebřík tak, aby lezec nespadl. No, čekala jsem, že to půjde hůř, ale podařilo se nám to a dokonce jsme zvládli netopýrka vrátit zpět na své místo. (Tímto gratuluji k odvaze Majky Počarovské, že tam vůbec vylezla. A 2x. Pozn. Pavel Terber)
Za celou výpravu i s cestou zpět do Brna mám já osobně napočítáno 11 kešek.
Počasí bylo velmi pěkné, prostě jsme si tu výpravu všichni užili a těšíme se na další. Doufám, že tentokrát ji zažiji celou.

 


Vzhůru dolů!
Odlov netopýra
Cesta propustkem