Zdvořilostní formy v evropských jazycích

Pavel Marušinec, Magdalena Tydrichová, Vít Švachouček

1 Jak to všechno začalo
2 Zdvořilostní formy
3 Geografické rozdělení
4 Zdvořilostní stupně
5 Jižní Evropa
6 Angličtina, irština, esperanto
7 „Střední pás“ (od Francie po Lotyšsko a Rumunsko)
8 Severní Evropa
9 Východní Evropa
10 Závěr

1 Jak to všechno začalo

Úvodem bych měl asi vysvětlit, proč jsme se se SIGem Jazyky začali takovýmto obskurním tématem zabývat, a co si pod ním vůbec představit. Od doby dospívání jsem se postupně učil několika, asi 10-15 jazykům. Netvrdím, že je dnes všechny perfektně ovládám, dostal jsem se v nich různě daleko, ale ve všech jsem narazil na problematiku zdvořilostních forem, tedy toho, co v češtině rozlišujeme tykáním a vykáním,.

Učil jsem se ty jazyky většinou jen z knih a některé z nich jsem pak využíval jen k četbě, tedy bez kontaktu s živými mluvčími. Pokud takový jazyk tykání a vykání rozlišuje, pak se to v učebnici zpravidla velmi brzo dozvíte. Co se ale prakticky nikdy nedozvíte, je, v jakých situacích se to cizokrajné tykání a vykání používá. Většinou se učebnice omezí na vágní popis situací, které víceméně korespondují s tím, jak tykání a vykání užíváme v češtině. Navíc se učebnice se dost často s malými změnami přepisují po celá desetiletí, ale v některých jazycích se společenské normy pro užívání zdvořilostních forem mění podstatně rychleji.

To, že s učebnicemi není v tomto směru všechno v pořádku, a že tedy pro zvládnutí této problematiky nestačí, jsem si poprvé uvědomil v Maďarsku, kdy mi bylo divné, že mladý prodavač v obchodě mladým zákazníkům, i evidentně zcela neznámým, tyká, a vzájemně se zdraví „halló“, což odpovídá českému „ahoj“. Také jsem si všiml v učebnici polštiny, která v tomto ohledu byla čestnou výjimkou, že Poláci jsou prý v tomto ohledu daleko formálnější než my a „vykají“ si tam například spolužáci na vysoké škole (mimochodem, byla to pravda v době sepsání té učebnice, dnes už ne). Vzhledem k tomu, že se zabývám mj. soukromou výukou maďarštiny, řekl jsem si, že by stálo za to udělat si v tom trochu pořádek.

Aby byl náš cíl rozumně realizovatelný, omezíme se jen na evropské úřední jazyky. Sestavili jsme takový jednoduchý dotazník, v něm bylo několik sociálních situací, ulice, obchod, škola, rodina, Mensa atp. a nechávali jsme respondenty vyplňovat, která z forem se v dané situaci používá, případně jaký věk mluvčího nebo posluchače je hranicí pro přechod k formě druhé (resp. jiné, jak později uvidíme, nemusíme chodit do východní Asie, abychom narazili na jazyky, které mají zdvořilostních stupňů víc než dva).

Sehnat vhodné respondenty nebylo tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo. Postupně se totiž ukázalo, že nestačí, že je člověk rodilý mluvčí daného jazyka, ale že musí aktuálně žít v prostředí, kde se tím jazykem mluví. Třeba můj otec, který prvních dvacet let svého života strávil na Slovensku, ale posledních padesát let žije v Čechách. Ten mi tvrdil, že na Slovensku dodnes děti rodičům vykají. Ověřením u lidí, kteří tam žijí v současnosti, jsem zjistil, že to byla pravda možná před těmi padesáti lety, ale dnes už určitě ne. Nemůžeme tedy použít cizince žijící dlouhodobě v Čechách, je třeba nejlépe hledat přímo v samotných zemích. Ne ve všech zemích se podařilo sehnat člověka ochotného vyplnit nám náš dotazník, proto ještě několik jazyků čeká na zpracování.

 

2 Zdvořilostní formy

Zde je třeba objasnit, že zdvořilostní formou máme na mysli způsob, jakým se zdvořilost vyjadřuje, tedy třeba v češtině tykání a vykání, narozdíl od tykání a onikání v němčině, zdvořilostním stupněm je míněno, jak si daná forma stojí na stupnici zdvořilosti nebo formálnosti situace.

Z hlediska zdvořilostních forem se zkoumané jazyky dají rozdělit na několik typů podle toho, jaká zájmena a tvar slovesa k vyjádření zdvořilosti používají a od toho se pak odvíjí, s jakým jiným slovesným tvarem a jestli vůbec se zdvořilostní tvar kryje. Jazyky jako například čeština používají k vyjádření zdvořilosti tvar 2. osoby množného čísla (dále 2. os. pl.) včetně osobního zájmena, takže prakticky rozlišují tykání a vykání jen v jednotném čísle. Neumějí rozlišit, jestli jde o vykání jedné nebo více osobám, případně o tykání více osobám. V některých jazycích tohoto typu toto však rozlišit lze podle některý jiných větných členů, pokud ovšem ve větě jsou obsaženy, např. podle čísla přívlastku.

Pak existuje typ jazyků, které dokáží rozlišit i v množném čísle, zda jde o tykání nebo vykání, ale nepozná se už, jestli jde o vykání jedné nebo více osobám. Příkladem je třeba němčina. Zdánlivě je situace podobná jako v češtině, ale při oslovování skupiny osob si Čech musí uvědomit, jestli má použít tykání nebo vykání.

A konečně existují jazyky, které dokáží rozlišit v obou číslech, jestli jde o tykání nebo o vykání, i to, jestli oslovujeme osobu jednu nebo více. Příkladem mohou být třeba polština nebo maďarština. Úmyslně jsem volil jako příklady jazyky z našeho nejbližšího okolí, abyste si uvědomili, že i geograficky blízké jazyky mohou být v otázce zdvořilostních forem velmi pestré.

 

3 Geografické rozdělení

Evropa se dá rozdělit na několik oblastí, v nichž zastoupené jazyky vykazují stran volby zdvořilostního stupně jistou podobnost bez ohledu na vzájemnou genetickou příbuznost daných jazyků. Toto ovšem nemusí platit, pokud se jedná o zdvořilostní formy, tedy o to, jakým způsobem, většinou tvarem slovesa, se ony zdvořilostní stupně vyjadřují. I tak příbuzné a z větší části vzájemně srozumitelné jazyky jako čeština a polština vyjadřují zdvořilost formálně zcela jiným způsobem.

Zhruba se dá říct, že v jižní Evropě, a to v jejím nejširším pojetí od Portugalska až po Bulharsko je tendence tykat častěji a do vyššího věku, než jsme zvyklí z češtiny.

Ve středním pásu od Francie na západě po Lotyšsko na severovýchodě a Rumunsko na jihovýchodě vládne situace podobná té, jak jsme zvyklí v češtině, přestože i ve většině těchto jazyků si lidé tykají o něco málo častěji, tedy i v situacích, kdy by Čech pravděpodobně užil vykání.

Jazyky severní Evropy sice po dvou zdvořilostních stupních mají, ale ten vyšší, odpovídající českému vykání používají jen ve velmi omezených situacích, jako je třeba oslovení krále.

Angličtina a irština jsou na tom podobně, také „nevykají“, ale u nich je to způsobeno tím, že v jejich současných podobách příslušné zdvořilostní formy chybějí.

Zajímavá situace panuje ve východoslovanských jazycích, tedy v ruštině, ukrajinštině a běloruštině, které sice tvoří vykání podobně jako čeština, ale díky existenci jména po otci v kombinaci s tykáním nebo vykáním dokáží vytvořit velké množství zdvořilostních stupňů v oslovování. Tím, že se nejedná o tvar slovesa, ale o oslovení, poněkud přesáhly náš záměr, ale vzhledem k tomu, že se nám příslušné informace náhodou podařilo získat a přišly nám velmi zajímavé, rozhodli jsme se je do našeho projektu zahrnout také.

 

4 Zdvořilostní stupně

Je také zajímavé všimnout si, na jakém základě se v jednotlivých jazycích volí různé jazykové stupně. Pro zjednodušení bych uvedl mně známá tři kritéria. Vezměme si tři jazyky, které, pokud jde o formu, vyjadřují zdvořilost podobným způsobem. Angličtinu 17. století, češtinu a romštinu.

Angličtina v 17. století rozlišovala tykání a vykání a kritériem pro jejich použití bylo společenské postavení. Takže třeba pán svému sluhovi tykal, sluha pánovi vykal a nikdy naopak.

V češtině a většině moderních evropských jazyků je tím kritériem blízkost, známost osob celkem bez ohledu na společenské postavení. Takže i podřízený nadřízenému může za jistých okolností tykat, nebo nadřízený podřízenému vykat.

Naproti tomu v romštině tím kritériem byl tradičně věk. Ještě před pár desetiletími například děti rodičům vykaly, ale na druhé straně třeba starý Rom, který se snažil mluvit česky nebo slovensky a přenášel do těchto jazyků zvyklosti ze své mateřštiny, byl třeba schopen tykat mladé neznámé prodavačce v obchodě, což pochopitelně nebylo způsobeno jeho nekulturností, ale zkrátka tím, že pocházel z kulturního prostředí, které bylo jiné.

Tato tři kritéria hrají ve zpracovaných jazycích různou roli, v některých větší, v některých menší nebo žádnou, nebo se i různě prolínají.

 

5 Jižní Evropa

Do této skupiny jsme zahrnuli portugalštinu, španělštinu, italštinu, albánštinu, srbštinu (resp. všechny varianty toho, co se v časech Jugoslávie nazývalo srbochorvatštinou) a bulharštinu. Zpracovat se nám nepodařilo maltštinu, novořečtinu a makedonštinu. Tyto jazyky jeví ve srovnání češtinou tendenci k menší formálnosti, lidé si tedy více tykají, ale na Balkáně se projevuje i vliv společenského postavení.

5.1 Portugalština (pouze v Portugalsku)

Tento jazyk se nám podařilo zpracovat jen nedokonale. Zjistili jsme, že vyšší zdvořilostní stupeň se teoreticky tvoří pro jednotné číslo zájmenem voce, které vzniklo z původního vossa merce (vaše milost) a pojí se s 3. os. sg., ale tento způsob vyjadřuje spíše odstup než zdvořilost, proto se v evropské portugalštině téměř nepoužívá. Místo něho se při „vykání“ jedné osobě užívá označení o senhor / a senhora (pan, paní) se 3. os. sg. V pl. se pro tykání a vykání užívá tvaru voces se 3. os. pl. V pl. tedy prakticky není možné „nevykat“ podobně jako v angličtině. Tento tvar je ale pociťován spíš jako naše tykání. Zajímavým důsledkem toho je, že 2. os. pl. se v portugalštině prakticky nepoužívá. Zdvořilostní formou v pl. je oslovení os senhores / as senhoras (pánové, paní) se 3. os. pl. Pokud je tedy užito zdvořilostní formy, poznáme z ní, jakého pohlaví je oslovený/á, ale může dojít k záměně se třetí osobou (nějakým jiným pánem nebo paní).

Za jakých okolností se v Portugalsku volí jedna nebo druhá forma se nám spolehlivě zjistit nepodařilo.

5.2 Španělština (pouze ve Španělsku)

Se španělštinou jsme pochodili poněkud lépe. Stejně jako portugalština má zvláštní zdvořilostní zájmena usted (z pův. vuestra merced = vaše milost) pro sg. a ustedes pro pl. Ty se liší od ostatních osobních zájmen, poznáme tedy v obou číslech, o jaký zdvořilostní stupeň se jedná.

Z toho, co se nám podařilo zjistit, nevyplývají velké odlišnosti ve volbě příslušného stupně od češtiny, ale dotyčný nám naši tabulku vyplnil značně nedbale a na výzvy k jejímu doplnění již nereagoval. Víme tedy, že děti rodičům tykají, neznámí lidé na ulicích si „vykají“, ale pokud mluví starší s výrazně mladším, pravděpodobně může i tykat. V obchodech si lidé s prodavačem prakticky vždy „vykají“. S nadřízeným se standardně „vyká“, ale je možné po vzájemné dohodě přejít na tykání. Na „vykání“ žákům přechází učitel na střední škole. Jediným větším rozdílem od češtiny je to, že pokud při nadávání užijete „vykání“, narozdíl od češtiny tím urážku zesílíte.

5.3 Italština

Podařilo se nám zjistit pouze od Češky žijící dlouhodobě na jihu Itálie, že „u nich si každý s každým tyká“. Ale vzhledem k velkým nářečním rozdílům mezi různými oblastmi Itálie, které zahrnují i rozdílnost ve zdvořilostní formě, předpokládáme, že to nebude týkat celé Itálie.

Zdvořilostní formou je ve spisovné italštině osobní zájmeno Lei, které psané s malým písmenem znamená zároveň „ona“. Pojí se s 3. os. sg. Pochází z původního zdvořilého oslovení Vostra signoria (vaše panstvo). V mluvené řeči teoreticky může dojít k záměně, ale tuto možnost snižuje to, že přestože se jedná o zájmeno pro ženský rod, případný přívlastek, pokud mluvíme s mužem, bude rodu mužského. (Lei e molto simpatico.) Zdvořilostním zájmenem je v množném čísle Loro, které psané malým písmenem znamená „oni“ (nebo ony – italština v 3. os. pl. nerozlišuje rod) a pojí se s 3. os. pl. I zde tedy k záměně může dojít. Na jihu Itálie se místo Loro užívá Voi, což psané malým písmenem znamená „vy“ a pojí se s 2. os. pl. Zde tedy dochází ke stejné situaci jako v češtině – pokud mluvíte s více osobami zdvořilostní stupeň se formou slovesa rozlišit nedá.

5.4 Albánština

Od albánštiny se nám již podařilo získat celkem solidně zpracovaný dotazník. Zjistili jsme tedy, že stran formy je situace podobná jako v češtině. „Tykání“ jedné osobě se děje zájmenem „ti“ a „vykání“ bez ohledu na počet osob a „tykání“ více osobám se děje pomocí zájmena „ju“ + 2. os. pl. Stejně jako v češtině tedy se tedy formou slovesa rozlišuje zdvořilostní stupeň jen v jednotném čísle.

Děti příbuzným tykají. Starší nepříbuzní lidé vám začnou vykat od 20-25 let a to i v případě, že budou o hodně starší, ale je možné dohodnout se na tykání. Záleží na blízkosti a délce známosti. Na ulici si přibližně stejně staří neznámí lidé do 30-40 let tykají, stejně tak v obchodě prodavač se zákazníkem, pokud jsou oba příslušného věku. V práci se zpravidla tyká. Učitel začíná žákovi vykat na střední škole, ale ne každý. Žák učiteli vždy vyká. Při nadávání se pouze tyká.

5.5 Srbština

Podařilo se nám získat dotazník od dvou osob, jedné z Noviho Sadu (sever Srbska) a ze druhý Sarajeva (Bosna a Hercegovina). Formálně vypadá tykání a vykání v srbštině prakticky stejně jako v češtině (vykání pomocí vi + 2. os. pl.), jen s tím rozdílem, že v minulém čase se při vykání jedné osobě užívá příčestí minulého v množném čísle, což je, jak se domníváme, případ všech slovanských jazyků, které vykají, protože čeština je tím svým singulárem jedinou výjimkou. Srbština tedy rozlišuje zdvořilostní stupeň jen v jednotném čísle.

Děti příbuzným tykají. Od cizích lidí se vykání dočkáte od svých cca 35-40 let, zajímavé je, že záleží na vašem vzhledu a oblečení. Přibližně stejně staří neznámí lidé si na ulici a v obchodě (prodavač a zákazník) vykají, pokud jsou starší 40 let. V práci kolegové začínají vykáním, časem se mohou dohodnout na tykání, ale s nadřízeným se vždy vyká. Při rozhovoru dvou cizích lidí s větším věkovým rozdílem lze říct, že pokud je jednomu přes 40 let, ten druhý mu vyká. Pokud je mu méně, ten druhý mu tyká. Pokud si tedy představíme osobu dvacetiletou a šedesátiletou, starší bude tykat, mladší bude vykat. Pokud jim bude 40 a 80, budou si spíš vzájemně vykat. Učitel začíná žákům vykat na univerzitě, žák učiteli vždy vyká. Při nadávání se pouze tyká.

Takto by to mělo vypadat v současném Srbsku. Údaje, které se nám podařilo získat ze Sarajeva by ukazovaly na větší formálnost – vykání v nižším věku, ale je to možná způsobeno tím, že respondentka Sarajevo opustila v roce 1992, od té doby tam byla jen párkrát a společenské zvyklosti se za tu dobu v tomto směru mohly změnit.

5.6 Bulharština

Dotazník jsme získali od Bulhara, který žije dlouhodobě v Čechách, ale do Bulharska několikrát do roka jezdí. Vykání vypadá v bulharštině formálně stejně jako v češtině. Zajímavostí je, že Bulhaři užívají vykání jen při oficiálních příležitostech, jinak si všichni se všemi, známí i neznámí, tykají. Děti rodičům tedy jednoznačně tykají, cizí lidé si většinou tykají bez ohledu na věk, spíš budou vykat s ohledem na společenské postavení. V práci se nadřízenému vyká, ale lze se dohodnout i na tykání. Při nadávání se jednoznačně tyká. V obchodě si prodavač vyká se zákazníkem, pokud je zákazník starší cca 20 let, ale je to poměrně nová věc, která se do bulharštiny dostává pod vlivem západoevropských jazyků. Bulharština je ze všech zpracovaných jazyků prakticky jedinou výjimkou (ve finštině je to nejednoznačné), kde vývoj směřuje k větší formálnosti – vykat se celkově začíná až v poslední době.

 

6 Angličtina, irština, esperanto

Tyto jazyky mají společné to, že za normálních okolností zdvořilost nevyjadřují tvarem slovesa ani osobním zájmenem. Umělý mezinárodní jazyk esperanto byl do této skupiny zařazen právě pro tuto vlastnost, kterou má společnou s ostatními dvěma.

6.1 Angličtina

Vykání v angličtině začalo vymírat někdy v průběhu 17. století. Tykání v jednotném čísle mělo podmětný tvar „thou“, předmětný „thee“ a přivlastňovacím zájmenem bylo „thy“. Pro vykání, které narozdíl od většiny dnešních jazyků vyjadřovalo postavení ve společenské hierarchii (viz 1. kapitola), se užívalo zájmeno „ye“, které bylo zároveň zájmenem pro tykání i vykání v množném čísle – tedy situace podobná dnešní češtině. Dnešní zájmeno „you“ užívané pro obě čísla 2. os., je původně předmětným tvarem zájmena „ye“. Dnešní angličtina zdvořilost slovesnými tvary nevyjadřuje.

6.2 Irština

V Irštině vykání, pro něž se užívalo podobně jako v češtině zájmena pro 2. os. pl. „sibh“, zaniklo. Dnes si Irové tedy vždy pouze tykají („tú“ v sg., sibh v pl.). V některých oblastech Irska však vykání přetrvává a užívá se výhradně k oslovení kněze.

6.3 Esperanto

Jedná se o umělý pomocný mezinárodní jazyk, jehož slovní zásoba vychází hlavně z francouzštiny a latiny, stavba věty ze slovanských jazyků a gramatika je inspirována jazyky germánskými. Soudíme, že autor tohoto jazyka citlivě spojil to, co je v každé ze zmíněných jazykových skupin nejjednodušší.

Esperantské sloveso má pro všechna čísla obou osob stejný tvar, takže osobu a číslo poznáme podle povinného osobního zájmena. „Vi“ je osobním zájmenem pro druhou osobu sg. i pl., takže v esperantu se podobně jako v angličtině každému a všemu vyká a vykání tedy neslouží jako zdvořilostní forma. Možnost záměny omezuje to, že případné přídavné jméno ve větě je v příslušném čísle, tedy např: „Vi estas bela“ = „Ty jsi krásná“ nebo „Vy jste krásná“, zatímco „Vi estas belaj“ = Vy jste krásné. (Koncovkou množného čísla podstatných a přídavných jmen je v esperantu poněkud nezvykle znějící -j převzaté z řečtiny.)

Zvláštností je, že veškeré čestné tituly jako vaše výsosti, excelence, magnificence, milosti, milostpane apod. se do esperanta překládají jediným slovem „mosto“. Zdvořilost je tedy možno vyjádřit oslovením a je to značně jednodušší než v přirozených jazycích.

Vzhledem k tomu, že v esperantu existuje velké množství překladů literárních děl z různých jiných jazyků, které zdvořilostní formy mají a v ději jejich volba může hrát svou roli, existuje i zvláštní zájmeno „ci“, které bychom mohli nazvat zájmenem nezdvořilostním nebo tykacím. To se ale běžně nepoužívá ani při oslovování zvířat nebo věcí, ale pouze v případě nutnosti rozlišení v překladech.

 

7 „Střední pás“ (od Francie po Lotyšsko a Rumunsko)

Do této skupiny patří nejvíce ze zpracovaných jazyků. Přestože tyto jazyky mají zdvořilostní formy značně různorodé jak co se týče jejich tvorby, tak schopností rozlišení, jejich použití je většinou podobné tomu, na něž jsme zvyklí v češtině.

7.1 Francouzština

Francouzština vyká jedné i více osobám podobně jako čeština s použitím zájmena „vous“ + 2. os. pl. V případě, že vykáme jedné osobě a ve větě je přívlastek shodný nebo přísudek jmenný, je v jednotném čísle, což snižuje možnost záměny.

Děti svým příbuzným tykají. Starší nepříbuzní lidé začínají dětem vykat zhruba od 18 let. Přibližně stejně staří lidé si na ulici vykají asi od 20 let. V zaměstnání se začíná vykáním, ale časem je možno dohodnout se na tykání. Nepříbuzní dospělí s velkým věkovým rozdílem si standardně vzájemně vykají. Žák učiteli vyká, učitel žákovi začíná vykat přibližně v 16 letech. Při nadávání se tyká.

7.2 Němčina

Zdvořilostní formou pro obě čísla je v němčině zájmeno „Sie“ (= oni) + sloveso ve 3. os. pl. Tykání se děje v sg. zájmenem „du“ a v pl. „ihr“. Němčina tedy narozdíl od češtiny dokáže rozlišit zdvořilostní stupně i v množném čísle, ale ze zdvořilostního tvaru slovesa se nedá poznat, jestli je adresován jedné nebo více osobám. Němčina je dodnes nářečně velmi rozrůzněná a území, na němž se používá, je kulturně dosti různorodé a tento fakt ovlivňuje i volbu zdvořilostního stupně. Podařilo se nám získat dotazník od čtyř respondentů.

7.2.1 Severní Německo

Dotazník jsme získali od rodilého mluvčího z okolí Hannoveru.

Příbuzným se tyká. Cizí lidé dětem začínají „vykat“ asi od 18 let. Přibližně stejně staří neznámí lidé si na ulici „vykají“ zhruba od 30-35 let, pokud je mezi nimi velký věkový rozdíl, „vykají“ si vzájemně. V obchodě vám „vykají“ od 25. V zaměstnání se velmi rychle přechází na tykání. Zajímavé je, že při nadávání se většinou „vyká“ a pokud už někdo tyká, dehonestuje tím spíše sám sebe.

Zajímavostí je, že králi se onkalo, tedy oslovoval se 3. os. sg.

7.2.2 Sasko

Dotazník jsme získali od rodilého mluvčího z Drážďan.

Rozdíl oproti severnímu Německu je ten, že vám cizí lidé začnou „vykat“ už asi v 17. Ve stejném věku vám začne vykat i v obchodě. V práci kolegové začínají vykáním, pokud je jeden z nich starší než přibližně 23 let. Při nadávání je možno tykat i člověku, kterému normálně „vykáte“. Měřítkem je to, jak moc jste naštvaní.

7.2.3 Vídeň

Dotazník pochází od rodilé Vídeňačky – učitelky v důchodu.

Ve Vídni se začíná vykat cizím lidem starším přibližně 18 let bez ohledu na věk mluvčího. I v práci si velmi mladí lidé mohou ve velmi formálních situacích vykat, na druhé straně je možno dohodnout se na tykání. Učitel začíná žákovi vykat na univerzitě. Žák učiteli vyká, ale malým dětem to může do cca devíti let trvat. Vznikají tak situace, kdy některé děti ve třídě učitelce tykají, jiné „vykají“. Zajímavostí je, že někteří lidé z bývalé Jugoslávie, i když mluví jinak perfektní němčinou, užívají tykání bez ohledu na to, s kým mluví, pokud chtějí vyjádřit blízkost a přátelskou náklonnost. Vývoj rakouské společnosti celkově směřuje k tykání a oslovení křestním jménem. Zdvořilostní mezistupeň „vykání“ + oslovení křestním jménem možný není.

7.2.4 Švýcarská němčina

Dotazník dodala rodilá mluvčí z Bernu.

Rozdílem oproti předchozím variantám němčiny je hlavně jiná zdvořilostní forma (pravděpodobně se týká pouze bernského kantonu). V jednotném čísle se tyká zájmenem „du“, „vyká“ zájmenem „Dir“ + 2. os. pl. (srovnej se spisovným „ihr“), což je zároveň tvar tykání více osobám. Vykání více osobám se děje zájmenem „euch“, ale nepodařilo se nám zjistit, s jakým tvarem slovesa se pojí.

Vykat vám starší cizí lidé začnou zhruba v 18 letech. Na ulici si přibližně stejně staří lidé tykají do 40 let. V obchodě se ovšem vyká už od 18. Při nadávání se tyká.

7.3. Čeština

Dotazník jsme vyplnili formou konsensu ve čtyřech lidech pocházejících ze severních, jižních a východních Čech a jižní Moravy. Všichni ve věku 30-40 let s vysokoškolským vzděláním, tři humanitního směru, jeden technického. Zdvořilostní formou je vy+2. os. pl. Zvláštností je, že přívlastky shodné a příčestí minulá jsou při vykání jedné osobě v jednotném čísle. Podle toho lze rozlišit, jestli vykáme jedné nebo více osobám, podle samotného tvaru slovesa ne. V množném čísle ale nelze zdvořilostní stupně rozlišit, protože splynou. Z toho plyne pro nás Čechy dávat si na to pozor v cizích jazycích, které schopnost rozlišit „vykání“ i množném čísle mají.

Shodli jsme se na tom, že u nás děti rodičům a jiným příbuzným tykají, starší nepříbuzní začínají dětem vykat od 15-18 let, přičemž těch 15 (což potvrzuji i vlastní zkušeností) se zdá být evropským rekordem. Na ulici si přibližně stejně staří neznámí začínají vykat mezi 18-25 lety, v hospodě se to blíží té horní hranici, případně ještě později. V zaměstnání se začíná vykáním, pokud nejsou oba účastníci rozhovoru mladší 20-25 let, přičemž lze po vzájemné dohodě přejít na tykání i přes několik pater firemní či organizační hierarchie. Nepříbuzní dospělí s velkým věkovým rozdílem si vykají vzájemně. Učiteli se vyká vždy a učitel začíná žákům vykat na střední škole, ale ne každý. Při nadávání se většinou tyká, ale vykání není vyloučeno a na rozdíl od dříve zmíněné španělštiny užití vykání při nadávání urážku nezvětšuje, spíš vyjadřuje zachování odstupu.

Zvláštností češtiny je ještě zdvořilostní mezistupeň v podobě vykání v kombinaci s oslovením křestním jménem. Odpozorovali jsme, že ho používá většinou starší vůči mladšímu, jemuž z nějakého důvodu nenabídl tykání, přičemž mladší nazpět standardně vyká.

7.3.1 Čeština na Slovácku

Od jedné z respondentek jsme získali ještě dotazník pro češtinu na Slovácku, konkrétně v jejím rodném Lanžhotě. Zde panuje zvláštní situace v tom, že se jedná o relativně uzavřenou komunitu, do níž lidé přibývají většinou jen narozením. Když se do ní dítě narodí, ostatní mu logicky tykají, ale protože se celkem často potkávají stále ti stejní lidé, nenastane okamžik zlomu, kdy by dotyčnému, když vyroste, začali vykat; vždyť ho znají od kočárku. Prakticky to tedy vypadá tak, že mladší tyká příbuzným, vrstevníkům a ještě mladším, zatímco starším nepříbuzným vyká a oni mu tykají bez ohledu na konkrétní věk obou mluvčích. Roli hraje jen věkový rozdíl. Tykání na vykání nebo naopak se totiž během života nemění.

Tento způsob užití zdvořilostního stupně tvoří přechod mezi v Evropě obecně rozšířeným užitím zdvořilostního stupně na základě společenské blízkosti a jeho užitím na základě věku a přivedl nás k hypotéze, že se tomuto rozlišení na základě věku daří ve stabilních uzavřených komunitách, kde se člověk příliš nesetkává s jejich nečleny, typicky ve venkovských oblastech. Vzhledem k tomu, že v naší době takovýchto komunit ubývá, je logické, že ubývá i rozlišení zdvořilostního stupně na základě věku.

Zvláštností slovácké češtiny je i užití zdvořilostního stupně při hovoru o osobě, které bychom, pokud bychom mluvili přímo s ní, vykali. O takové osobě se mluví v množném čísle. Jako příklad lze uvést třeba název knížky Stařeček Pagáč vyprávjajú.

7.4 Slovenština

Situace ve slovenštině co se týče užití zdvořilostních stupňů prakticky identická jako v češtině. Malý rozdíl je ve zdvořilostní formě, totiž ten, že slovenština při vykání jedné osobě používá příčestí minulé v množném čísle (Pane, boli by ste taký dobrý...). Použití příčestí minulého v čísle jednotném je vnímáno jako nespisovný bohemismus. Podobně jako jako se slovácké češtině je možno mluvit o osobách, kterým bychom vykali, v množném čísle (Pán učiteľ ma pochválili).

 

7.5 Maďarština

7.5.1 Maďarsko a Vojvodina

Dotazník jsme získali od respondentky srbské národnosti původně z Noviho Sadu ve Vojvodině, která mluví plynně maďarsky a žije mnoho let v Budapešti. Zde uvedené platí pro maďarštinu v Maďarsku i ve Vojvodině.

Maďarština má zdvořilostní stupně tři. Pro tykání v sg. užívá zájmeno „te“, v pl. zájmeno „ti“ s příslušným tvarem 2. os. slovesa. Vykání se v maďarštině do 1. poloviny 19. století vyjadřovalo v sg. zájmenem „maga“ + 3. os. sg. a v pl. zájmenem „maguk“ + 3. os. pl. Tento způsob přetrval dodnes, ale nevyjadřuje zdvořilost a respekt, ale spíš společenský odstup. Charakteristické je, že tímto stupněm, stejně jako tykáním nadávat lze, zatímco tím třetím ne. Pokud budeme dále mluvit o „vykání“, máme tím namysli třetí zdvořilostní stupeň. Ten vznikl v maďarštině zajímavým způsobem. Hraběte Istvána Széchenyiho, který byl maďarským spisovatelem, politikem a ekonomem (rozsahem svých aktivit snese srovnání snad jen s naším Járou Cimrmanem s tím rozdílem, že skutečně žil, a sice 1791-1860), a po němž se v Maďarsku jmenuje neuvěřitelné množství ulic, parků, mostů a institucí, iritovalo, že tvary maga / maguk jsou zároveň tvary zvratného zájmena, takže čas od času může dojít k solidnímu nedorozumění. Příkladem může být anekdota, kdy člověk přiběhne na policejní stanici a udýchaně vychrlí na policistu: A feleségem megölte magát. (Moje manželka se / vás zabila.) Policista se otáže: Engem? (Mě?) Kvůli riziku podobných záměn hrabě Széchenyi vymyslel pro maďarštinu zcela nová dvě zájmena „ön“ pro číslo jednotné a „önök“ pro číslo množné, která se užívají podobně jako maga / maguk se 3. os. příslušného čísla. Tento způsob vykání vyjadřuje zdvořilost, úctu a respekt.

Maďarština má osobní koncovky u sloves odlišené podobně jako čeština, stejně tak umožňuje vynechání osobního zájmena. Zdvořilostní stupeň se pak pozná jen podle zvolené osoby slovesa a počet zdvořilostních stupňů se redukuje na dva.

Zajímavým jevem umožněným tím, že se zdvořilostní formy tvoří pouze 3. osobami (všimli jste si někdy v jakémkoli jazyce, že pokud je sloveso v 1. nebo 2. osobě, může být podmětem ve větě pouze zájmeno?) je, že maďarština umožňuje užití zdvořilostního stupně bez použití zájmena, ale s oslovením. Např. věta „Hogy van a tanár úr?“ znamená doslova „Jak se má pan profesor?“, ale také „Jak se máte, pane profesore?“

Z toho, co bylo uvedeno, tedy plyne, že maďarština dokáže rozlišit zdvořilostní stupně v obou číslech a při použití „vykání“ je jasné, že o „vykání“ jde a pozná se též, jestli jde o jednu nebo více osob. Zdvořilostní formu se zájmeny „ön“ a „önök“ si nelze s ničím splést. Za tím účelem také byla vytvořena :-)

A pro úplné fajnšmekry ještě jedna perlička: Maďarština má dva druhy časování sloves. Jeden se mj. používá v případě, že je ve větě nevyjádřené osobní zájmeno 1. nebo 2. osoby v akuzativu tedy česky mě, tě, nás, vás, zatímco druhý mj. v případě, že je ve větě nevyjádřený předmět ve 3. osobě, ho, ji, to, je, nebo jakékoli podstatné jméno, ale také zájmena maga / maguk nebo ön / önök.

Např. „Hogy hívnak?“ (Doslova „Jak volají?“); ve větě předmět není, sloveso „volat“ předmět vyžaduje, ale je užito v časování, které předpokládá nevyjádřený přímý předmět (tedy v předmět akuzativu) v 1. nebo 2. osobě, lze tedy soudit, že se mluvčí ptá, „Jak tě volají?“, neboli česky „Jak se jmenuješ?“ nebo „Jak se jmenujete?“ (tykání více osobám) Kdežto „Hogy hívják?“ znamená doslova rovněž „Jak volají?“, ovšem v časování, které předpokládá nevyjádřený předmět ve 3. osobě, mluvčí se tedy ptá buď „Jak ho volají?“ (= jak se jmenuje?) nebo „Jak vás volají?“ (= jak se jmenujete? - „vykání“ jedné nebo více osobám). Vtip je v tom, že takto holé ty věty budou pouze v případě, že je z kontextu jisté, že nedojde k nedorozumění.

A teď to přijde: Za jistých okolností tedy maďarština dokáže vyjádřit zdvořilostní stupeň jednak bez osobního zájmena a jednak beze změny osoby a čísla slovesa, jen volbou druhu časování.

V Maďarsku děti rodičům a příbuzným tykají. Starší nepříbuzní lidé vám začnou „vykat“ zhruba od 40 let, v obchodě starší a vrstevníci o něco dřív, tak od 35. Neznámí vrstevníci si „vykají“, pokud jsou starší 30 let. V práci si noví kolegové „vykají“, pokud je jeden z nich starší než 40 let, ale dříve a častěji než v češtině se přechází na tykání. Při oficiálních příležitostech, třeba při zasedání velké firmy, se užívá „vykání“ i vůči lidem, kterým se normálně tyká. Nicméně jsem se zajímal, když maďarština rozlišuje zdvořilostní stupně i v množném čísle, jak oslovit třeba v práci při neformální příležitosti – z vlastní zkušenosti třeba hrozen lidí nalepený kolem jednoho monitoru řešící nějaký zapeklitý problém – skupinu lidí, když si s některými z nich tykám a s jinými „vykám“. Údajně by bylo ne úplně důsledně zdvořilé jim rovnou všem „vykat“ (önök), ale do důsledku vzato by je měl člověk nejprve oslovit a omluvit se těm, s nimiž si tyká, že jim bude spolu s těmi ostatními „vykat“. Zdrojem této informace je rodilý Maďar hovořící plynně asi šesti jazyky, ale i tak mám pochybnosti, jak to v praxi vlastně řeší :-)

Nepříbuzní dospělí s velkým věkovým rozdílem si v Maďarsku vzájemně „vykají“, ve Vojvodině starší mladšímu tyká. Učitel začíná žákovi vykat na univerzitě.

7.5.2 Slovensko

Dotazník jsme dostali od dvojjazyčné Maďarky z Bratislavy.

Maďarština užívaná maďarskou menšinou na Slovensku je ovlivněná slovenštinou, která užívá vyššího zdvořilostního stupně častěji než standardní maďarština. Narozdíl od ní se na Slovensku „vyká“ lidem od 20 let výše bez ohledu na věk mluvčího, v obchodě ještě tak o dva roky dřív.

7.6 Rumunština

Rumunština má zdvořilostní formy tři. Tyká se v sg. zájmenem „tu“, v pl. zájmenem „voi“. Vyká se v obou číslech zájmenem „dumneavoastră“ (původní význam: vaše panstvo) + sloveso ve 2. os. pl. Rumunština tedy podobně jako němčina dokáže rozlišit zdvořilostní stupně i v pl., ale při použití toho vyššího nerozlišuje, jde-li o vykání jedné nebo více osobám. Existuje ještě zdvořilostní mezistupeň, jakési zdvořilé tykání, které se tvoří zájmenem dumneata (původní význam: tvoje panstvo) + 2. os. sg. Užívají ho hlavně starší, když mluví s mladšími, dalo by se přirovnat k českému vykání s oslovením křestním jménem. Užívání tohoto stupně je na ústupu.

Děti příbuzným tykají. Starší nepříbuzní přestávají dětem tykat v 16-18 letech. Neznámí lidé si na ulicích vykají nebo zdvořile tykají, ale nepodařilo se nám zjistit, od jakého věku. Stejně tak se nám věkovou hranici nepodařilo zjistit v obchodě, ale dozvěděli jsme se, že na malých městech a na vsích prodavač zákazníkovi může i tykat, pokud se znají. V práci si lidé většinou vykají, mohou si potykat, ale šéfovi se vždy vyká a on může odpovědět i tykáním, tato asymetrie může nastat i v případě staršího kolegy, ale konkrétní čísla se nám zjistit nepodařilo. Nepříbuzní dospělí s velkým věkovým rozdílem si vykají, ale starší může použít zdvořilého tykání. Žák učiteli vyká, učitel začíná vykat žákovi na univerzitě. Zvláštností je, že vědečtí pracovníci si vzájemně obvykle vykají i v případě, že pracují dlouhá léta spolu, a že tchánovi a tchyni se vyká.

7.7 Polština

Polština má zdvořilostní stupně teoreticky čtyři, prakticky se užívají jen dva. Tyká se pomocí zájmen „ty“ v sg. a „wy“ v pl. Standardní zdvořilostní formou je oslovení „pan“ / „pani“ v sg. se slovesem ve 3. os. sg. a „panowie“ / „panie“ / „państvo“ (pro smíšené skupiny) v pl. se slovesem ve 3. os. pl. Na rozdíl od maďarštiny, kde zdvořilostní osobní zájmeno vynechat lze, v polštině to zdvořilostní oslovení musí být, samotné sloveso ve 3. os nestačí, proto je pro polštinu charakteristické opakování „pan“ a jeho odvozenin běžně i několikrát v jedné větě. Polský systém je tedy poněkud těžkopádný, ale dokáže odlišit „vykání“ v obou číslech a při jeho užití lze poznat nejen jestli „vykáme“ jedné nebo více osobám, ale i její / jejich pohlaví.

Zřídka se lze setkat s kombinací „pan“ / „pani“ + tykání, což je archaické a poněkud přisprostlé. Tento zdvořilostní stupeň se výborně hodí k nadávání nebo do situací, kdy vám v tramvaji někdo šlápne na nohu, nebo na parkovišti ťukne auto. Do jisté míry by se to dalo přirovnat k tomu, kdyby v češtině v takové situaci někdo použil onikání.

Zajímavostí je, že komunisté se snažili polské „vykání“ s „pan“ nahradit vykáním, jaké známe z češtiny, nebo spíš možná jaké oni znali z ruštiny. Neujalo se to, ale pokud se budete snažit mluvit polsky a ujede vám do polštiny české vykání, budete vědět, s čím ho mají Poláci spojené, takže prosím pozor na to! :-)

V polštině děti příbuzným tykají. Starší nepříbuzní vám začnou „vykat“ cca od 18 let. V obchodě se „vyká“ už asi od 15. V zaměstnání se „vyká“, ale po dohodě lze přejít na tykání. Žák učiteli vždy „vyká“, jasným předělem mezi oslovením žáka učitelem je vstup na univerzitu. Na středních školách se jednoznačně tyká, na vysokých jednoznačně „vyká“. Při nadávání je možné tykat i „vykat“.

7.8 Lotyština

Lotyšské vykání je formálně podobné českému. Tyká se v sg. zájmenem „tu“ v sg. a „jus“ v pl. Zájmeno „jus“ se 2. os. pl. slouží zároveň jako zdvořilostní forma pro sg. V pl. lotyština stejně jako čeština zdvořilostní stupně nerozlišuje.

Děti příbuzným tykají. Neznámí vrstevníci si na ulici i v obchodě začínají vykat mezi 20-25 lety. V práci se začíná vykáním, ale lze přejít na tykání. Žák učiteli vyká, učitel žákovi začíná tykat na univerzitě. Při nadávání se tyká.

7.9 Slovinština

I slovinské vykání vypadá podobně jako v češtině. Tyká se v sg. zájmenem „ti“, v pl. „vi“. A vyká se v obou osobách zájmenem „vi“, které se ovšem v případě, že jde o vykání jedné osobě, píše s velkým V.

Děti příbuzným tykají. Dříve vykaly, ale dnes se tento jev vyskytuje jen vzácně ve venkovských oblastech. Starší lidé začínají neznámým mladým lidem vykat ve věku 18-25 let. Na ulici si přibližně stejně staří neznámí lidé vykají přibližně od 25 let, v obchodě od 20. V práci se začíná vykáním, ale dříve nebo později se většinou přejde na tykání. Velký věkový rozdíl při tykání a vykání nehraje roli, starší i mladší si symetricky buď tykají nebo vykají.

 

8 Severní Evropa

Severoevropské jazyky se vyznačují tím, že vykání sice mají, ale používají ho velmi omezeně. Ve švédštině údajně začalo zanikat koncem 19. století s tím, jak Švédsko začalo budovat svůj sociální stát a s ním relativně rovnostářskou společnost. Domníváme se, že vzhledem k tomu, že v tomto ohledu si jsou severské země podobné, bude důvod téměř úplného vymizení vykání podobný i v ostatních severských jazycích.

8.1 Dánština

Dánština tyká v sg. osobním zájmenem „du“, v pl. „I“. V sg. „vyká“ pomocí osobního zájmena „de“ (= oni), v pl. vykání splývá s tykáním a užívá stejně jako při tykání „I“. Dánština tedy v množném čísle vyká a v jednotném čísle oniká, což je poněkud kuriózní. Ale vzhledem k tomu, že dánské sloveso zcela postrádá osobní koncovky, je osobní zájmeno tím jediným, co nám umožní určit osobu a číslo.

Souhrnně se dá říct, že se vyká pouze nepříbuzným lidem starším 65 let, kteří vám, pokud jste výrazně mladší, budou tykat, jinak si všichni tykají a (s výjimkou oslovení matky, otce, strýčků, babiček apod.) oslovují se křestním jménem, tedy i žák učitele. Jedinou výjimkou je král nebo královna, kterým se vyká a oslovují se Deres Kongelige Hojhed (Vaše královská výsosti).

8.2 Švédština

Švédské vykání je formálně podobné českému. V sg. se tyká zájmenem „du“ (opravdu jen zájmenem, podle tvaru slovesa se to nepozná, ten je ve všech osobách a číslech stejný), v pl. se tyká a v obou číslech vyká zájmenem „ni“.

Ve švédštině si každý s každým tyká s několika málo výjimkami. Tou jednou je kombinace velmi drahá restaurace + velmi mladý číšník. Druhou je oslovení krále, kterému je možno buď vykat, nebo s ním mluvit ve 3. os. sg + kung (= král). Ve všech ostatních případech vykání zavání ironií a urážkou. Při nadávání se běžně tyká, ale pokud použijete vykání, dodáte tomu ten správný říz :-)

8.3 Islandština

Islandština má pro tykání v sg. zájmeno ?ú a v pl. zájmeno ?i? (? se čte jako neznělé anglické „th“, ? jako znělé) s příslušným tvarem slovesa. K vykání se používá v obou osobách zvláštního osobního zájmena ?ér, ale nepodařilo se nám s určitostí zjistit, s jakou osobou a číslem slovesa se pojí.

Islanďané prakticky vždy a každému tykají, a vzhledem k tomu, že nemají příjmení, ale jen křestní jméno a jméno po otci, oslovují se vzájemně křestním jménem. K vyjádření úcty neslouží vykání, ale oslovení s použitím obou jmen.

Užívání vykání je omezeno jen na několik málo příležitostí, jako je oslovení prezidenta nebo biskupa při oficiálních příležitostech, dále se užívá v ustálených spojeních (je to archaismus, ale v těchto spojeních se zachoval) a lze ho použít i při nadávání podobně jako ve švédštině. Je totiž považováno za snobský způsob řeči.

8.4 Finština

Finská zdvořilostní forma je podobná té české. Tyká se osobním zájmenem (které je možno vynechat) „sinä“ v sg. a „te“ v pl. se slovesem v patřičné osobě a čísle. Zdvořilostní formou je v obou číslech tvar 2. os. pl., který tedy stejně jako v češtině splývá s tykáním více osobám.

Finština prakticky nevyká. V práci je vykání je omezeno na první kontakt s nadřízeným, který obvykle velmi rychle nabídne tykání. I žák a učitel si vzájemně tykají. A dále si vykají neznámí lidé s velkým věkovým rozdílem. Dříve se i v této situaci tykalo, vykání se zde začíná prosazovat až v poslední době. Také ve velmi formálních situacích se vyká. Narozdíl od švédštiny nebo islandštiny, pokud použijeme vykání, neurazí, spíš zaskočí.

 

9 Východní Evropa

Do této skupiny jsme zahrnuli ruštinu, ukrajinštinu a běloruštinu. Tyto jazyky jsou si velmi blízké a vzájemně srozumitelné, i zdvořilostní formy tvoří stejně, a sice podobně jako čeština 2. os. pl. s použitím zájmena „vy“. Zdvořilostních stupňů ale mají tyto jazyky daleko víc než je obvyklé v ostatních evropských jazycích, jenže tvar slovesa je pouze jednou částí tohoto systému. Rusové, Ukrajinci i Bělorusové totiž mají kromě křestního jména i jméno po otci, neboli otčestvo a potom ještě příjmení. Tato tři jména tvoří tu druhou část. Kombinací jednoho nebo více z těchto tří jmen a tykání nebo vykání lze vytvořit cca osm zdvořilostních stupňů. Celkem jich údajně existuje asi patnáct a ty další, zde neuvedené, se pak tvoří různými zdrobnělinami. Dotazníky pro ruštinu a ukrajinštinu a celé vysvětlení jsme získali od ženy, která se narodila v USA (kde byla mimochodem i členkou Mensy), má ukrajinské a běloruské předky, její mateřštinou je (i) ruština a v devadesátých letech, kdy jí bylo přes padesát, se přestěhovala na Ukrajinu, kde žije dodnes ve městě Perejaslav-Chmelnyckyj, tedy asi 100 km východně od Kyjeva. Následujících osm stupňů a jejich použití platí pro ruštinu a ukrajinštinu. V běloruštině existují také, ale jejich použití v konkrétních situacích nemáme potvrzeno, ale předpokládáme, že situace bude podobná vzhledem k tomu, že v Bělorusku jsou běloruština i ruština užívány souběžně a ruština dokonce převažuje.

TY + jméno odpovídá našemu tykání

TY + otčestvo se někdy užívá v práci mezi kolegy, s nimiž jsme se poněkud sblížili, ale přesto máme jen pracovní vztahy

TY + příjmení se také někdy užívá mezi kolegy, zejména vykonávajícími manuální práci, typicky kopáči nebo šičky

VY + otčestvo lze někdy použít k člověku, s nímž máme pouze pracovní vztah, normálně bychom ho oslovovali vykáním se jménem a otčestvem, a vyjadřuje momentální blízkost třeba při řešení nějakého společného problému a ochotu se dohodnout; podobný význam má

VY + jméno, užije ho spíš starší nebo společensky významnější vůči mladšímu a méně významnému, ale vyjadřuje tím jistou náklonnost

VY + příjmení lze použít s lidmi, s nimiž si nejsme blízcí, ale ve společenské hierarchii stojíme přibližně na stejné úrovni, je to malinko nekulturní, nelze užít vůči nadřízenému

VY + titul (doktor, profesor) + příjmení se užívá velice zřídka s svědčí o negativních pocitech mluvčího

Standardní vykání je VY + jméno + otčestvo,

I přes toto bohatství forem i stupňů je v ruštině a ukrajinštině (v běloruštině to nemáme ověřeno) problém s oslovením cizího neznámého člověka – neexistuje verze našeho paní, pane, resp. existuje jich několik, ale všechny znějí divně. Na téma oslovení cizího neznámého člověka v ruštině byla dokonce napsána diplomová práce, kde autor pracoval s asi 12 možnostmi a statisticky zpracovával, které z nich přijdou přijatelné respondentům v závislosti na věku a dosaženém vzdělání. Zajímavé je, že žádná z možností nebyla přijatelná pro víc než polovinu respondentů, spíše se všechny všem jevily více či méně nepřijatelné :-) V důsledku toho se Rus a Ukrajinec v těchto situacích oslovení nejčastěji vyhýbá.

V konkrétním užití tykání a vykání (pro jednoduchost jsme respondenty nechávali v dotazníku rozlišovat jen tyto dva základní stupně, ve výše uvedeném výčtu jsou to ten první a poslední) se ruština, ukrajinština a běloruština poněkud liší, proto o nich pojednáme odděleně.

9.1 Ruština

Děti příbuzným tykají. Starší nepříbuzní lidé vám začnou vykat zhruba od dvaceti let. Přibližně stejně staří cizí lidé si na ulici i v obchodě tykají přibližně do třiceti. V práci kolegové začínají vykáním, pokud je jeden z nich starší než asi 25 let, později lze přejít na tykání, a to i s nadřízeným. Pokud spolu mluví cizí lidé s velkým věkovým rozdílem, pak mladší vždy staršímu vyká. Forma užitá starším, je závislá na jeho vzdělání. Vzdělanější starší lidé mladším vykají, ti méně vzdělaní tykají. Žák učiteli vyká, učitel žákovi začíná vykat na univerzitě. Při nadávání se tyká.

9.2 Ukrajinština

Rozdílem oproti ruštině je, že na ulici i v obchodě si přibližně stejně staří cizí lidé tykají až do 30-40 let. V zaměstnání se začíná vykáním, lze přejít na tykání, ale s nadřízeným určitě ne. Mluví-li spolu cizí lidé s velkým věkovým rozdílem, ten starší tyká. Učitel může na střední a vysoké škole žákovi tykat i vykat, ale pokud je žák starší než učitel, určitě mu bude vykat. Pokud jde o oslovení cizího člověka, je v ukrajinštině stejný problém jako v ruštině. Za nejméně problematický způsob naše respondentka považuje мущина, женщина (muž, žena), což byla i jedna z možností ve výše zmíněné diplomové práci o oslovení v ruštině.

9.3 Běloruština

Dotazník jsme získali od asi padesátiletého gruzínského Rusa, původní profesí svářeče, který posledních dvacet let žije v Bělorusku.

Běloruština se z východoslovanských jazyků jeví být nejformálnější. Rozdílem oproti ruštině je, že vám cizí lidé bez ohledu na jejich vlastní věk a situaci (ulice, obchod, zaměstnání) začínají vykat už asi v 18 letech. Výjimkou je, že učitel začíná žákům vykat už v 15-16 letech. V práci se začíná vykáním, lze přejít po dohodě na tykání, ale šéfovi se většinou vyká.

 

10 Závěr

Náš výzkum nám ukázal různorodost forem evropských jazyků. Některé jazyky, jako portugalština, španělština, italština nebo polština v nás vzbudily otázky o tom, jak se jejich zdvořilostní formy v minulosti vyvinuly. Pravděpodobně by se dalo studiem historických textů vypátrat třeba i to, proč čeština a další jazyky vykají a třeba němčina oniká, nebo jak se v maďarštině stalo zdvořilostním zájmenem zájmeno zvratné. Tento výzkum však byl a je nad naše síly.

Tímto tématem jsme se však začali zabývat hlavně proto, abychom zjistili, nakolik se užívání zdvořilostních stupňů odlišuje od češtiny a nakolik je možné spolehnout se na jazykové učebnice, které tuto odlišnost většinou opomíjejí. Soudíme, že pokud bychom se řídili svými zvyklostmi pro tykání a vykání tak, jak je známe z češtiny, ve většině případů bychom se velkého společenského faux pas nedopustili. Vzhledem k tomu, že v češtině užíváme vykání častěji než ve většině zpracovaných jazyků, pravděpodobně bychom byli čas od času více formální, než situace vyžaduje. Na druhé straně je třeba být připraveni na to, že nám čas od času bude tykat někdo v situaci, kdy bychom v češtině očekávali vykání. Nejvíce se nás to bude týkat, pokud jsme ve věku 15-40 let, kdy se evropské jazyky ve volbě zdvořilostního stupně vzájemně liší nejvíc. Výjimkou jsou severské jazyky, kdy je třeba přijmout fakt, že v nich zřídkakdy nastane situace, kdy bychom mohli užít vykání. Nejvíc je třeba mít se na pozoru ve švédštině a islandštině, kdy je větší pravděpodobnost, že vykáním urazíme, než že budeme působit zdvořile.

Nepodařilo se nám najít vhodné a respondenty pro baskičtinu, katalánštinu, novořečtinu, maltštinu, makedonštinu, velštinu, chorvatštinu, nizozemštinu, fríštinu, litevštinu, estonštinu a úřední jazyky národnostních menšin v Rusku. Budeme rádi za kontakty na vhodné respondenty.