Výtvarný SIG

červenec 2017: Výstava 1m2

Výstava 1m2

září 2016: Výstava Pocta Karlu IV.

Výstava Pocta Karlu IV.

červenec 2016: Výstava Pohlednice pro Karla IV.

Výstava Pohlednice pro Karla IV.

únor 2016: Výstava Pečetě Země Koruny České, Karlov a Karel IV.

Výstava Pečetě Země Koruny České, Karlov a Karel IV.

V rámci oslav letošního výročí Karla IV. připravil Magistrát hl. m. Prahy v budově Nové radnice na Mariánském náměstí výstavu Evy Erbsové „Pečetě Země Koruny České, Karlov a Karel IV.“.
Výstava spojuje umělecké ztvárnění historických pečetních typářů a liturgických předmětů s Karlovem na Novém Městě Pražském - významným místem, kde v roce 1350 král český a císař římský Karel IV. založil chrám Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého.
Současná výstava na Nové radnici navazuje na expozici uvedenou loni ve Škodově paláci, kde byly představeny pečetní typáře ztvárněné technikou vyškrabávání do vosku. Výběr z této kolekce nyní doplnila autorka malbami liturgických předmětů a propojila tak různými výtvarnými technikami světské a církevní památky.
Výstavu můžete shlédnout od 1. do29. února 2016 v přízemí budovy Nové radnice.

VÝSTAVA - Pečetě Země Koruny České, Karlov a Karel IV.

červenec 2015: Výstava Pečetě Země Koruny České

Výstava děl talentované umělkyně Evy Erbsové, inspirovaná originály pečetních typářů ze sbírek Národního muzea, které mohla veřejnost spatřit v Muzeu Policie ČR v rámci výstavy Víra odcizená a navrácená počátkem loňského roku.
Pečetní typáře ztvárnila Eva Erbsová technikou vyškrabávání do vosku a již jednou je veřejnosti úspěšně předvedla na své výstavě s názvem Komplexní a proměnlivá, která představila rozsáhlou autorčinu tvorbu a v rámci Jarní výstavy v pražských Emauzích.
Díla mohou návštěvníci obdivovat po celý červenec letošního roku ve Škodově paláci v Praze.

VÝSTAVA - Pečetě Zamě Koruny České 

3. června 2015: Autorské čtení na pobočce Městské knihovny v Praze

POZVÁNKA - Autorské čtení na pobočce Městské knihovny v Praze

duben - květen 2015: Jarní výstava výtvarných děl v Emauzích

7. - 14. června 2014: Malování v Chorvatsku

Výstava v prostorách Muzea Horní Slavkov

27. 1. 2013: Komentovaná prohlídka s odborným výkladem - na Karlově

26. 1. 2013: O Praze v obraze - Hlavní nádraží

24. 1. 2013: Komentovaná prohlídka s odborným výkladem - u Apolináře na Větrově

19. 1. 2013: O Praze v obraze - Flora

6. 1. 2013: Výtvarný SIG - na procházce 

Finále Logické olympiády 2012 v Míčovně Pražského hradu

 

Výtvarný SIG a Logická olympiáda 2012

Dne 26. listopadu 2012 hostila Míčovna Pražského hradu Logickou olympiádu 2012. Všem vítězům blahopřejeme, všechny finalisty tímto zdravíme! 

Eva Erbsová, zakladatelka Výtvarného SIGu, atmosféru finále zachytila výtvarně. „ Krásný je vnitřek Míčovny a krásné jsou také zahrady, ve kterých se nachází.“ – podotkla autorka kresby, která se svým SIGem navštívila v plenéru již mnoho významných a historických částí Prahy. V současné době probíhá cyklus plenérů „O Praze v obraze“. 

(text: Markéta Erbsová, marketa.erbsova@mensa.cz)

15. 12. 2012: O Praze v obraze - Praha - Kbely

11. 11. 2012: O Praze v obraze - Mensa gymnázium

20. 10. 2012: O Praze v obraze - Podolí

22. 9. 2012: O Praze v obraze - Podolí

Václav Benedikt - výstava Obrazy uspořádaná k životnímu jubileu umělce

1. 9. 2012: O Praze v obraze - Gutovka

4. 8. 2012: O Praze v obraze - Fürstenberská zahrada

Jana Gruberová, Fürstenberská zahrada 14. července, 30 × 25 cm, olej na plátně, 2012

 

19. 7. 2012: Autorské čtení - Zeď nářků pod jazykem 

Zeď nářků pod jazykem

 

14. 7. 2012: O Praze v obraze - Fürstenberská zahrada

Eva Erbsová, Fürstenberská zahrada 14. července, 25 x 30 cm, olej na plátně, 2012

 

30. 6. 2012: O Praze v obraze - Masarykova vyhlídka

Vernisáž Na cestě 2012

 

Výtvarný SIG na Poštovce: 

Dne 23. 4. 2012 se v Kulturním klubu Poštovka v ulici Zahradníčkova 2 na Praze 5 uskutečnila vernisáž obrazů autorů ze sdružení BENE a Výtvarného SIGu společnosti Mensa. Jack Kerouac by mohl mít radost, že byla nazvána stejně jako jeho slavný román, „Na cestě“ (On the road). 

Úvodní slovo večera pronesl malíř a grafik Václav Benedikt, jenž poděkoval všem organizátorům výstavy a jenž po celý jeden rok přednášel v rámci Výtvarného SIGu o olejomalbě a jejích specifikách. 

Za výtvarný SIG byla vystavena díla následujících autorů: Evy Erbsové, Adély Berčíkové, Petry Frumarové, Jany Gruberové a obou jejích talentovaných dcer, Anny a Zuzany a Marka Řezanky. Večer zněl v doprovodu hudební skupiny 2+2 Saks Kvartet. Šlo o velmi příjemný večer. Pod okny kvetoucí třešeň, z terasy pohled na zvolna se zelenající stráň, pohoštění, hudba, milí lidé. Co více si člověk může přát. A od přízemí, přes stěny podél schodiště po celé první patro visely obrazy, co dohromady dávaly pozoruhodnou mozaiku motivů, barev a technik. Bylo možné vidět majáky, loďky v přístavu, to jak se malíři toulali na cestách v zahraničí, dále pak krajinky - podzimní, zimní, jarní, letní, bylo možné kochat se světlem pronikajícím lesem a ozařujícím právě odkvétající rostlinu, došlo i na motivy symbolické a abstraktní. Tu se po zdi ospalého venkovského stavení plazilo psí víno, tam zase postávala milenecká dvojice u masných krámů, onde pak stoupala lanovka přímo k zámku. Nechyběly ani mystické či lehce erotické motivy. Celá výstava pak byla proložena i působivými fotografiemi a kolážemi z Rovenska v Rumunsku. 

Ze sdružení BENE lze mj. upozornit na abstraktnější náladové obrazy Jany Hlouškové, která se s námi v loňském roce vydala na pouť do Rudné u Prahy a Na Vidouli. Za Výtvarný SIG byly vystaveny dvě Vrby u silnice z plenéru Na Vidouli (jedna od Evy Erbsové a jedna od Marka Řezanky). Z téhož zářijového plenéru pochází i obrazy od dam Gruberových, konkrétně Přírodní abstrakce od Jany Gruberové, Branka od Zuzky Gruberové a Zátiší od Aničky Gruberové. Sedm statečných doplnily Ibišek od Petry Frumarové a Naivní Větruše Adély Berčíkové. Jana a Anička Gruberovy použily akryl na plátně, Adéla Berčíková akvarel na papíře. Ostatní vystavující v rámci Výtvarného SIGu se prezentovali olejomalbou.

Pro Výtvarný SIG jako takový se jednalo o určité vyvrcholení roční poctivé práce. Práce, která stmelovala lidi s podobným zájmem, práce, která i úplným začátečníkům v olejomalbě dala do vínku to nejdůležitější. Pravidla, bez nichž dobrá olejomalba nevznikne a rozvíjela v nich schopnost se dívat. Však také motto výtvarníka Václava Benedikta po celý kurs znělo jasně: „Nejsme tu od líbivých obrázků, ale abychom se naučili malovat.“ 

Výstava v Kulturním klubu Poštovka probíhá od 23. 4. do 30. 6. 2012. Věříme, že si najde okruh svých návštěvníků a že bude inspirací pro další nadšence o výtvarné umění, kteří jsou schopni se dívat na svět tak trochu jinak, než běžný pracovní den umožňuje.

Autorem článku: Marek Řezanka

(Z velkého počtu dalších vystavujících si dovolíme uvést Rostislava Osičku, Andreu Benediktovou, Miluši Novozámskou, Blanku Štěrbovou, Petru Kajanovou, Jiřího Vrbu, Radku Kuželovou, Martu Milou, Ludmilu Tankovou, Jiřího Radu, Alenu Hankerovou, Lucii Šimčíkovou, Ivana Vitáka, Alenu Petříčkovou, Janu Bémovou, Štěpánku Zapletalovou, Helenu Jílkovou a další.)

 

 

Pozvánka na vernisáž

Plenér s barvou kaštanů:

Sobota 24. září se probudila do pavučin babího léta. Zmizely mračné kruhy pod očima a rozmazané stíny dešťových kapek. Slunce zamáčklo poslední cigaretu a přibralo na váze. Bylo znát, že se oteplí, i když po odhrnutí peřiny zaútočil na člověka neodbytný chlad.
Na zastávce Nové Butovice se u autobusu číslo 179 sešel hlouček nadšenců, kteří v náruči slunečních paprsků odmítli únik na chatu se zahrádkou a vydali se do zahrady jiné s jasným cílem. Dívat se a malovat.

Ulicí voněly preclíky a letadla nám rozpínala svá křídla přímo nad hlavami. Na obzoru se vynořilo tradiční trio. Něco jako tři mušketýři se v plné zbroji objevily dámy Gruberovy, matka Jana a její dcery, Zuzanka s Aničkou. Chybět pochopitelně nemohla Eva Erbsová, která maluje tak samozřejmě jako dýchá či chodí. A za sebe musím říci, že jsem se také velmi těšil. Přece jen, první plátno v olejomalbě jsem měl už za sebou. Jaké je to poprvé jsem tedy věděl – a věděl jsem zároveň, že nechci, aby to prvním pokusem končilo. Byl jsem zvědav, kudy se budu ubírat dále. Málem jsem však své rozhodnutí přehodnotil, když dorazil malíř Václav Benedikt a oznámil nám: „Přijde se na vás podívat Ivo Janoušek, něco by vybral na výstavu, když ho to zaujme.“ Na to jsem reagoval po svém. „Asi je čas, abych se s vámi rozloučil.“ Pan Benedikt nevěnoval mému pokusu o vtip pozornost a pokračoval ve své načaté myšlence: „Neví, co tam uvidí…“ (No právě, pomyslel jsem si, to se nebude stačit divit) „Ale možná si něco vybere. Tak budete mít o motivaci více.“ Nově se na plenéru představila tvář paní Olgy Moravcové a přišla také mladá talentovaná Kateřina Slánská se svým tatínkem. Má řadu zájmů, zatím se hledá a hledá svou cestu i ve výtvarném umění, což je pro pana Benedikta, jenž je nejen malířem, ale i guru olejomalby, litografie a suché jehly výzva.

Restaurace U Petrů, Vidoule, Praha. Slunce pronikalo kaštanovými listy a zapichovalo se do křivé zídky podél strnulého domu. Ulice ještě spala, i když první výfuky již kokrhaly a keře se protahovaly do nového dne. Krajina byla čerstvě gravidní podzimem a tu a tam se zlehka rděla či žlutila. Ořechy se nalévaly, kaštany byly v rozpuku, jablko lákalo k utrhnutí. Dětské hřiště potažené křiklavými kontrasty volalo po hraní, na druhém konci ulice pak dům s důstojností hradu měřil přísně nebe. V dáli komíny vypouštěly z plic kouř a lhostejně sledovaly vše pod sebou. V restauraci U Petrů nás přijali vlídně, dovolili nám nechat si věci na zamčené zahrádce a v jedenáct hodin, kdy oficiálně otvírali, nás k nim vpustili. „Dříve to tu bývalo drsnější“, poznamenal malíř Benedikt, jenž byl vlídným přístupem ze strany restauratérů mile překvapen. Změnilo se toho více. Při obchůzce okolí, kdy si každý mohl vybrat námět pro olejomalbu, pan Benedikt zjistil, že ne všechny cesty jsou stále využitelné. Jedna zarostla k nepoznání, že již po ní nešlo jít. Stejně jsme si všichni vybrali objekty v těsné blízkosti restaurace, takže když nás malíř Benedikt obcházel a konzultoval s námi vznikající díla, nemusel přitom absolvovat pochod Praha-Prčice, ani po nikom vyhlásit celostátní pátrání. Na chvíli jsme si dělali starost o Márii Borzovou, jež se na nás přišla podívat a pak zmizela na výletě, kde se kochala okolím a načrtla si okno do výklenku svého bytu. Velmi nás potěšilo, když jsme uslyšeli její hlas. Ono, co naplat, když čte člověk v novinách stále dokola o tom, jak ten někoho zastřelil, ten zase ubodal, tamten znásilnil a onen týral, napadá ho ledacos.

Motivy olejomalby byly různé. Vrba u silnice, kolotoč před restaurací, houba u pařezu, polena mezi stromy, branka na zahrádku se žebříkem opřeným o starou borovici, zídka klonící se na opačnou stranu než stromy. Každý si vybral, co ho zaujalo a ponořil se do zlatého řezu, míchání barev, hledání kontrastů a valérů a pustil se do boje s hluchými místy, kde splývají barevné plochy stejných hodnot, a je potřeba něco ztmavit či zesvětlit. Malíř Benedikt chodil okolo, pozoroval, nenásilnou formou sděloval své postřehy a vedl, když někdo zakopl či se bezradně rozhlížel. Malíř Benedikt se však profiluje nejen jako umělec, ale též jako vynálezce. Na minulém plenéru zhotovil mobilní alternativní stojan, a to z dvoukoláku, igelitu a hrábí, na tomto plenéru se vytasil s dlouhým ukazovátkem, jež zapichoval na místa, s nimiž by se mělo ještě něco dělat. I když nás naše plátna vtahovala a pohlcovala, mysleli jsme i na materiální základnu. Možná i proto se nikdo z nás nevzdaloval daleko od restaurace U Petrů, kde jsme posléze s chutí pojedli klasická jídla jako guláš s knedlíkem či řízek. Přežili jsme jak návštěvu pana Janouška, tak paní Beranové, kteří se na naše díla přišli podívat s tím, že v případě zájmu by se něco mohlo podívat na nějakou tu výstavu.

Den se vlnil v bezmračné modři a paprscích slunce a vůbec mu nevadilo, že vědci zřejmě překonali další tabu, tentokrát, že rychlost světla je nepřekonatelná.

Dokončovali jsme obrazy, abychom pak ještě v příjemném prostředí poseděli a probrali všechno možné. Zahradní krb nás inspiroval k myšlence, že bychom někdy mohli uskutečnit plenér s opékáním nějakého kusu masa. Umělec je po tvorbě vyčerpán a potřebuje být živ i něčím jiným, než pouze malbou. I když je tu jedna osoba, která toto vyvrací. Je to stálice a velmi talentovaná malířka, Jana Hloušková, které snad v žilách místo krve kolují barvy. Ta po perném dnu stráveném v chladícím boxu dorazila na plenér, když mi ostatní končili. Jen přišla, již se dívala na svět očima umělce, obdivovala tvar pomačkané láhve, nechala se unášet šmouhami na jejím obvodu, v nichž viděla snad celý svět. Jana je živlem i duchem plenérů.

Na závěr jsme se domluvili, že se desátého října od pěti hodin odpoledne uvidíme na vernisáži výstavy malíře Václava Benedikta v Akademii Věd na Národní třídě v Praze a 26. 10. někdy odpoledne se tamtéž sejdeme na další přednášce.

Po vzoru tří mušketýrů mají všechny přednášky malíře Benedikta své motto. „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ se v olejomalbě zrovna moc prosazovat nedá, místo toho máme tuto formuli: „Nejsme tu od malování líbivých obrázků, ale abychom se něco naučili.“ Protože v učení a hledání je krása.

Autorem článku: Marek Řezanka

 

 

Pozvánka
Výtvarného SIGu na záříjový plenér

 

24. 9. 2011: Zářijový sobotní plenér

Výtvarný SIG na své cestě za olejomalbou v Rudné:

Dne 18. 6. 2011 jsem se vzbudil za zvonění budíku s tím, že je venku tma jak o dušičkách a že se přístroj musel splést. Nespletl. Skutečně již bylo půl šesté ráno, jen za okny hustě pršelo. Pomyslel jsem si něco o tom, že ten nahoře (a nemyslel jsem prezidenta republiky slavícího své sedmdesátiny jako by to byla už rovná stovka) se zkrátka nechce dívat na výtvor, jenž se již brzy pokusím vytvořit a na nějž se docela těším. Ponurou myšlenku jsem však brzy potlačil s tím, že se musí koukat na horší věci a má první olejomalba jako důvod k další potopě světa zřejmě nepostačí.

Zhruba od deseti hodin dopoledne se sešlo na zahradě husitské farnosti v Rudné u Prahy šest statečných, včetně mé maličkosti, kteří byli ochotni nepřízni počasí vzdorovat se štětcem a paletou v ruce a svým neskonalým nadšením pro umění se dívat.

A kdo že bylo těch šest lidí? Eva Erbsová, představitelka Mensy ČR a jedna z hlavních organizátorů Výtvarného SIGu, jenž se měsíc co měsíc scházel na přednáškách malíře Václava Benedikta na náměstí Barikád v Žižkově sboru. Jana Hloušková, žena, která prošla řadou profesí i těžkých životních zkoušek, a která schopností vidět a po svém zachycovat viděné na plátno přímo žije. Jana Gruberová s dcerou Zuzanou, které nechyběly snad na žádné přednášce pana Benedikta v rámci Výtvarného SIGu. Milan Brůcha, nadšenec pro pigmenty a mistr v míchání barev, který neváhá cestovat až z poměrně dalekého Mostu. A já. Co do zápalu, mohu se s výše zmíněnými rovnat. 

Trochu nervozity jsem cítil. Přeci jen – první olejomalba v životě. Když je něco poprvé, člověk má tendenci to velmi prožívat. Nebude to naprosté fiasko? Jak vůbec se nanášejí barvy na paletu? Kde začnu – a kde jenom skončím? Napadaly mě téměř existenciální otázky.

Povzbudivé bylo, že již po příjezdu do Rudné přestalo pršet a podmračená obloha jakoby říkala: „Tak si teda malujte, když si za tím takto jdete.“ V prostorách husitské farnosti se nám dostalo milého vřelého přijetí místní paní farářkou Libuší Vodičkovou, jež nám uvařila kávu a čaj a poskytla nám zázemí. Již při vstupu do zahrady, která naštěstí nebyla přetavena do úhledného golfového trávníčku s dlážděnými chodníky, ale vyzařovala nespoutanost, svobodu, volnost trav a keřů a smyslnost úctyhodných líp, bříz a smrků, jsem cítil, že tohle je místo, kde inspiraci najdu. Uvítání bylo o to příjemnější, že se objevil Kaštan. Nejde o strom. Ten v zahradě zrovna nebyl. Jeho jméno však dostal roztomilý přítulný zrzavý kocour, který poté, co se přestal věnovat misce s potravou, lísal se k nám.

Než dorazil malíř Václav Benedikt, prošli jsme si zahradu i interiér farnosti. Lavice, kříž, točité schody pod střechu, dřevěný strop, v němž bylo vepsáno vše – smutek očí, poklid stolu se židlí, vlny zmatku, cesta ke smíření. Staré betlémy. V rozích neposkvrněná čistota pavučin a prachu vytvářející neskutečné obrazce. To vše se dalo vidět. Venku se potom rýsovaly další motivy. Větev klanící se vížce farnosti, bříza, chvějící se mezi sloupem Husova domu a stříbrným smrkem. Ospalé okno s květinovými kruhy a řasami z oprýskané zdi. Dřevo připravené na táborák, které smyl déšť a které se choulilo zimou ve studené trávě. Stříbrná smrková větev klenoucí se jako obočí nad sevřenými ústy dvou vedle sebe ležících klád. Jizvy lípy, kolem níž byli přisátí malí šnečci jako pijavice. Všude dokola pulsoval život. Život téměř rajské zahrady, kam díky malému víkendovému provozu skoro nedoléhal hluk silnice a kde existovalo jen to, co se vpíjelo do všech smyslů, které se konečně probouzely.

Pan Benedikt cíl své cesty chvíli hledal a přesvědčil se, že není zahrada jako zahrada. Když jsme mu volali, kde je, dozvěděli jsme se: „Já jsem na místě. Je tu kostel a je tu zahrada a jsem tu správně, nikam už nejdu.“ Vzal to poněkud ekumenicky, neboť se jednalo o kostel katolický, nikoli husitský. Nakonec se nám ho podařilo přesvědčit, aby ještě chvíli hledal – a myslím, že nelitoval.

Nejprve si prohlédl řadu akvarelů od Evy Erbsové, jež je před plenérem malovala v Botanické zahradě na Albertově. Ocenil jejich provázanost, to že nemají hluchých míst, že barvy i valéry přecházejí jedny do druhých s naprostou samozřejmostí, že mají člověku co říci. Upozornil také na fakt, že pak je velmi důležité umět dát obrazy k sobě, tak, aby se nebily, neslívaly se tematicky, měly mezi sebou patřičné rozestupy a tvořily přirozený celek. To samo o sobě je uměním.

Potom nás uvítal s tím, že po teoretických přednáškách o zlatém řezu, podmalbě, barvách a kontrastech konečně přichází okamžik, kdy tyto znalosti přetavíme do konkrétní podoby.

„Nejsme tu kvůli líbivým obrázkům, jsme tu, abychom se naučili malovat. Základem je schopnost vidět, všímat si. Je to dar, co někdo má, podobný dar jako hudební sluch. Lze to i naučit. Někdo se to ale nenaučí nikdy. Je zapotřebí dostat do krve všechny ty zásady, o nichž jsme se bavili na přednáškách. Zvolit si námět. Bez toho to nejde. Rozvrhnout si ho, vybrat zlatý řez. Nezačít si někde v rohu vybarvovat kvítek, ale připravit si celou kompozici, začít nejvýraznějšími místy, hlavními motivy obrazu. Nanášet barvu v plochách, od nejtmavších míst, myslet na kontrasty, jít do valérů, nenechávat hluchá místa, jednotlivé prvky provazovat. Budu vás obcházet, každý mi ukáže, co si vybral a jak to chce zpracovat.“

Pustili jsme se pomalu do díla. Kdy